Plačlivé se nachází mezi vrcholy Tri kopy (2136 m) na severozápadě a Ostrým Roháčem (2088 m) na severovýchodě. Z jihu se na Plačlivé napojuje mohutná rozsocha Barance (2182 m), od kterého jej odděluje hlubší Žiarské sedlo (1917 m). Svahy Plačlivého jsou na všechny strany prudké, zejména ty severní jsou s výraznějšími vysokými skalními útesy. Na vrcholu mohli poprvé stanout lidé již ve středověku, kteří hledali nejrůznější rudné žíly, tak jako tomu bylo téměř v celém pohoří Tater. To se ale už nedozvíme a první písemně zaznamenaný výstup provedl maďarský chemik a botanik Pál Kitaibel v roce 1804. První zimní výstup podnikla skupina horolezců v roce 1911.
Výstup na vrchol Plačlivého lze rozdělit na tři části a každá tato část je odlišná svým charakterem. Tou první je pohodový výstup po cestě k Žiarské chatě dlouhý 5 kilometrů. Druhá etapa nabírá nad chatou horský charakter a stoupá se rozlehlou, ale nijak strmou Žiarskou dolinou až do Žiarského sedla (1917 m). Finální část ze sedla na vrchol je pravý zimní vysokohorský výstup. A na to je třeba pamatovat. Zatímco výšlap od chaty do sedla sebou nenese výrazné obtíže a nástrahy, tak posledních 180 výškových metrů na Plačlivé může podle podmínek vyžadovat více zkušeností. Každopádně mít sebou mačky na boty nebo lyže je povinností. A pro sjezd platí to samé. Z vrcholu do sedla pro zkušenější, ze sedla k chatě by měl sjezd zvládnout i začátečník.
Sebou určitě lavinový set, mačky na závěrečný výstup (může být zledovatělý ap.) a dobrou kondici, je to přece jen 1200 metrů převýšení z parkoviště.
Trasa výstupu na Plačlivé. Délka trasy je 8 kilometrů s převýšením cca 1200 metrů.
S Verčou jsme na parkovišti v ústí Žiarské doliny zjistili, že proti nám nestálo jen převýšení přes 1200 metrů, ale také slabší sněhová pokrývka. První dva kilometry po lehce zasněžené cestě s kameny by dřel pásy jen ten, kdo je má na rozdávání. Zbylé tři kilometry už to bylo v pohodě nejen pro výstup, ale také pro následný sjezd. U chaty jsme si pod bundu připnuli lavinové vyhledávače a zamířili jsme vstříc zasněžené kotlině. Stoupání od chaty až téměř k rozcestí Pod Homôlkou probíhá po chodníku přes les s kosodřevinou. Tento úsek je z hlediska sjezdu problematický, pokud je méně sněhu. Kosodřevina nebyla vůbec pod sněhem a často trčely velké kameny. A dnem údolí podél potoku nám lyžař znalý místních poměrů nedoporučoval se vracet. "Bývávalo tady až dva metry sněhu." odpověděl s nostalgií.
Ještě před rozcestím Homôlka se otevírá údolí, jaké jsem si přestavoval. Široké a s mnoha možnostmi sjezdu. Navíc je sklon údolí mírnější, takže bývá i relativně bezpečné při vyšším lavinovém nebezpečí. Plačlivé se konečně ukázalo v celé své kráse. Verča na chvíli vyvalila oči, když jsem ji vyvedl z omylu, že nejdeme támhle na Homôlku (1847 m) trčící uprostřed Žiarské doliny, která se zdála ze spod jako náš hlavní cíl. "Jdeme támhle na tu špičku!" a pomalu a postupně jsem ukázal průběh hřebene zvedajícího se ze Žiarského sedla na vrchol Plačlivého. Verča zrakem zacílila na vrchol, psychiku přenastavila na jiný cíl a rázným krokem se vydala do sedla.
Ze sedla se to zdálo na vrchol ještě pěkný kus a navíc již pod výrazně jiným úhlem stoupání. Verča po chvíli stoupání na pásech odepla lyže a v její tváři jsem uviděl značný neklid. Ten ovšem zmizel jako otočením přepínače, když si nasadila mačky. "Na nohou se cítím bezpečněji." odpověděla a s úsměvem se vydala dokončit poslední desítky výškových metrů zasněžené pyramidy. Jako na potvoru se těsně před dosažením vrcholu snesly mraky. Místo výhledů jsme si v mlze alespoň vychutnali čaj z termosky. Zpět do sedla jsem sjel na lyžích a Verča raději sešla pěšky. Následoval příjemný sjezd po kosodřevinu nad chatou, kde jsme raději kousek přenesli lyže. Se sněhem to bylo v některých sice místech hraniční, ale to nám nezabránilo si užít vysokohorský výšlap na lyžích.
