Grimming dosahující nadmořské výšky 2351 metrů, nacházející se ve spolkové zemi Štýrsko v Rakousku, je nejvyšší samostatně stojící horou Evropy. Tento téměř devět kilometrů dlouhý masív táhnoucí se od severovýchodu po jihozápad je ze všech čtyř stran od okolí oddělený údolími. Masív Grimmingu obtéká řeka Salza z východu, Enns z jihu a Grimming z východu. Zajímavostí je, že stejnojmenná řeka Grimming pramení na jižní straně pohoří Totes Gebirge desítky kilometrů daleko. A právě od této řeky, která se probíjí úzkými a skalnatými údolími, byl Grimming pojmenován. Nejstarší zmínka o tehdy zvané řece Grimei pochází z roku 1286 a tento název byl odvozen od staroslovanského slova grĭměti, tedy hřmět, řvát nebo dunět. V samotném masívu hory nepramení žádné významné řeky.
Z údolí řeky Enns se svahy Grimmingu prudce zvedají a tvoří tak náhle převýšení 1700 metrů. Není divu, že lidé v dávných dobách stojící před tímto kolosem nazývali horu „Mons Styriae altissimus“ - nejvyšší hora Štýrska. Díky měření víme, že nejvyšší horou Štýrska je Dachstein (2995 m) a jelikož je Grimming tvořený z dachsteinských vápenců, tak se řadí pod toto pohoří. V celém masívu najdeme pouze jednu horskou chatu Grimminghütte situovanou nad údolím řeky Enns ve výšce 966 metrů.
Na vrchol Grimmingu vedou dvě hlavní trasy výstupu. Ze severu se stoupá z města Tauplitz a převýšení z této strany je o něco menší, činí nějakých 1400 metrů. Z jihovýchodu se vychází na vrchol z malé horské osady Niederstuttern přes vrcholek Multereck (2176 m), odkud je převýšení oněch 1700 metrů. Obě trasy se řadí mezi náročnou vysokohorskou turistiku s několika pasážemi s ocelovým lanem - ze severní strany je dokonce pasáž uvedena obtížností A/B. Jelikož se nedaleko vrcholu Grimmingu nachází menší bivak, tak někteří turisté vyrážejí na dvoudenní přechod z jedné strany Grimmingu na druhou.
Z oné jihovýchodní strany se nabízí ještě jedna výstupová trasa pro zkušenější horaly a lezce - trasa vedoucí nezajištěným hřebenem Südostgrat s lezeckými pasážemi až obtížnosti II UIAA. A tou jsme se vydali i my. Na tuto trasu není potřeba žádné speciální lezecké vybavení, kromě přilby a obuvi, která drží na skále (trekovky, nástupovky ap.). Celý hřeben je dobře označený a orientace je proto snadná. Südostgrat ale vyžaduje jistý krok a alespoň nějaké zkušenosti s přelezem skal. Nejsou zde žádná jistící lana, leze se pouze po svých. Expozice až na nějaké úseky není nijak závratná a lezení je lehké, jako nejtěžší úsek se uvádí snad dva nebo tři metry vysoký komínek za II UIAA.
Trasa výstupu na Grimming přes Südostgrat (bod č. 2) a návratem přes Multereck (bod č 4). Trasa je dlouhá 11 kilometrů s převýšením 1700 metrů.
Uběhly další dva roky, než jsem se vrátil na místo činu do údolí řeky Enns. Byl konec října. Dny jsou krátké a proto zazvonil budík ve čtyři ráno, abychom byli s Verčou v osadě Niederstuttern alespoň kolem páté ráno. Nakonec bylo dobře, že byla tma jako v pytli a my neviděli z parkoviště ten propastný výškový rozdíl mezi námi a vrcholem. Za svitu čelovek jsme po úzkém chodníku lesem pomalu ukrajovali z rozpočtu 1700 metrů převýšení. Ještě za tmy jsme minuli chatu Grimminghütte, která je situovaná oproti vrcholu propastně nízko. Kousek za ni jsme začali vystupovat z lesa a před námi se ze tmy vynořili bíle vápencové skalní útesy. Do cesty se nám postavila první lehčí lezecká pasáž. Za ni jsme zastihli velmi nádherný, řekl bych až dramatický východ slunce s lehkou inverzí v údolí. Poté následovalo stoupání k rozhodujícímu rozcestníku.
Na rozcestí je několik upozornění odrazující méně zkušené nebo běžné turisty před variantou vlevo. Uvádí se zde "at one's own risk" a dále na směrovce udávající čas výstupu přes Südostgrat 3 hodiny je poznámka Nur für geübte - tedy pouze pro zkušené. My jsme podle plánu zahnuli doleva a nabírali směr kotliny Schneegrube, za kterou začal nástup na hřeben. Ten zprvu vede dosti prudkým suťovištěm, kterému jsme se občas vyhnuli zleva po plotnách se žlábky. Nadějné lezecké pasáže však záhy vystřídala pro mě nejhorší část. Chodníček se totiž na nějakou dobu odpoutá od skal a klikatí se po úzce vyšlapané pěšince ve velmi prudkých travnatých svazích, které jsou v dolní části zakončené vysokými skalními srázy. Tady opravdu válet sudy nechcete. Verča však kráčela jistým krokem vstříc dalším částem hřebene Südostgrat.
Byl jsem vcelku rád, když skončily trávy a konečně jsem v ruce zase mohl držet skálu. Poslední část hřebene je již čisté lezení úrovně I až II UIAA. Přelézá se několik věžiček a dokonce jeden menší komín. Vše je dobře označené a terče a šipky nás správně naváděly přímo po hřebeni, jindy tak trošku zprava. Pohled na poslední část vypadala vcelku hrozivě, ale zdání klame a najednou jsme se ocitli u vrcholového kříže. V této fázi jsme věděli, že nás čas moc netlačí a tak jsme si užívali vrcholu i výhledů z něj. Příjemný byl i následný kratší pochod po hřebeni směrem na vrcholek Multereck. Tam jsme si užili další krásné výhledy a zároveň jsme sledovali údolí, od kterého nás z Multerecku dělilo ještě přes 1500 výškových metrů.
