Sudetská magistrála

V úbočí Orlických a Bystřických hor se klikatí silnice s nádechem tajemna, která je pozůstatkem po třetí říši. Po nástupu nacistů k moci ve třicátých letech minulého století začalo Německo realizovat mnoho ambiciózních stavebních projektů. Mezi ně můžeme zařadit i tzv. Sudetskou magistrálu či cestu, polsky  Autostrada Sudecka a původně Sudetenstraße. Výstavba moderních silnic a dálnic patřila mezi důležité prvky politického programu Německa. Kromě propagandistického hlediska se tímto také snažili vyřešit otázku vysoké nezaměstnanosti. Silnice měla vést, jak název napovídá, téměř po celé délce Sudet od Jizerských hor přes Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník a Rychlebské hory až do Paczkówa severně od Javorníku. Oficiálně měla cesta sloužit turistům a zpřístupnit jim tak odlehlé a atraktivní části hor. Už jen ze samotné cesty se otevíraly panoramatické výhledy na malebné Sudety.

V Jizerských horách stačili dokončit 26 kilometrů z města Świeradów-Zdrój do Szklarske Poręby. My se zaměříme na nejdelší dostavěný úsek vedoucí přes Orlické a Bystřické hory. Sudetenstraße, dnes silnice označená číslem 389, začíná v sedle zvaném Polskie Wrota ve výšce 660 metrů západně od města Duszniki – Zdrój a stoupá k lyžařskému středisku Zieleniec. Tady dosahuje své nejvyšší nadmořské výšky 925 metrů nad mořem. Následně klesá a prochází část údolí Divoké Orlice až do obce Mostowice, kde se opět začíná zvedat do sedla Spalona (811m). Poté silnice vede ve východních svazích Bystřických hor a za obcí Rozanka klesá do města Międzylesie (Mezilesí), kde končí. Celková délka tohoto úseku je přibližně 50 kilometrů a jeho výstavba probíhala v letech 1931 až 1938.

Silnice jen pro turisty?

Je totiž zřejmé, že silnice měla plnit i druhotnou funkci a to vojenskou. Sudetenstraße vedená v celé své délce jen pár kilometrů od hranic Československa měla velký strategický význam. V případném konfliktu by tak bylo možné rychle přesouvat armády podle potřeby podél hranice. A nejen to. Ve dvou sedlech stačili vybudovat betonové bunkry, které se nacházejí nedaleko cesty. Tyto bunkry ale v porovnání s těmi na naší straně Orlických hor (např. tvrz Hanička) působí dost skromně a nemohou se jim vůbec rovnat. Stěží by odrazily větší útok a tak nevíme, jaký vlastně měli plnit úkol. Je možné, že v plánu bylo vybudovat celou linií opevnění jako odpověď na tu naši. Přece jen z počátku 30. let nebylo Německo ještě natolik vojensky silné. Nicméně naše opevnění nakonec padlo do německých rukou velmi snadno po mnichovské dohodě. Kvůli následné válce se zastavila výstavba celé Sudetenstraße.

Hlavně nenápadně

Malé betonové bunkry jsou celkem čtyři – dva v sedle Spalona a dva v sedle Nad Porębą. V sedle Spalona se jeden nachází jen pár metrů od cesty a druhý za turistickou chatou Jagodna, která zde stojí již od roku 1895. Maskování bunkrů tak blízko oblíbeného turistického cíle muselo být pojato jinak, než zapuštěním do svahů nebo jen zalesněním. Nic netušící turisté projížděli či procházeli kolem dvou nenápadných hospodářských stavení se zavřenými okenicemi, za kterými se skrývaly kulomety a kanón. Betonové stěny byly obložené imitacemi cihel nebo schované pod omítkou a sedlové střechy nejspíš pokrýval šindel. Větší bunkr jižně od chaty, dnes s reklamními poutači, má dvě místnosti – jednu bojovou a druhou ve formě garáže. Posádku tvořilo devět můžu, kteří obsluhovali tři kulomety MG jeden kanón Pak 36. Menší bunkr severně od chaty měl jednu místnost se dvěma kulomety, které obsluhovali čtyři vojáci.

Další dva bunkry najdeme o 9 kilometrů dál na jih v sedle Nad Porębą. Tyto objekty se nacházejí ve větší vzdálenosti od silnice a v tomto případě byly maskovány svahy, zeminou a vegetací. První se nachází 200 metrů v lese severozápadně od křižovatky a ze všech bunkrů je nejmenší. Měl pouze jednu střílnu a posádku tvořili dva muži. Na opačné straně sedla, asi 250 metrů jihovýchodně od křižovatky, se v houští nacházejí ruiny největšího bunkru. Odstřelen byl pravděpodobně ke konci války. Měl dvě místnosti a opět jedna z nich byla garáž. Posádka devíti mužů obsluhovala tři kulomety a jeden kanón. Další zajímavostí je, že se nedaleko sedla Porębą ve svazích Jagodne nacházejí pod cestou tunely pro podminování.

Tip na okruh na kole

Tento úsek Sudetské cesty se dá projet autem, na motorce nebo na kole. Co je nutné dodat, že ne celá je v dobrém stavu. Od sedla Polskie Wrota přes Zieleniec až po sedlo Spalona má silnice krásný nový asfalt. V úbočích hory Jagodna a několik kilometrů za sedlem Porębą je silnice prozatím ponechána svému osudu – což nejvíce pocítí tlumiče auta. Navíc se v zimě neodklízí, takže může být tento úsek neprůjezdný.

Silnice má pro cyklisty jednu velkou výhodu – není až tak frekventovaná a během sjezdu ze Spalone do sedla Nad Porębą jsem nenatrefil na žádné auto. Cesta je velmi proměnlivá – vede v úbočích, užijete si sjezdy, serpentiny a hlavně řadu výhledů. Až na středisko Zieleniec to jsou všude prozatím odlehlá místa. Zajímavou atmosféru má údolí Černé Orlice, kde narazíme jen na pár usedlostí, i když i tady se začíná s novostavbou. Kdo ví, jak dlouho bude v tomto údolí klid.

Níže dávám tip na okruh na kole. Na délku měří do 120 kilometrů s převýšením přibližně 1600 metrů. Zdatnější zvládnou okruh za jeden den, ale pokud nikam nespěcháte a chcete si výlet užít se všemi zajímavostmi, tak je dobré si ho rozdělit na dva dny. Já jsem první den dojel až před středisko Zieleniec, kde jsem po zelené odbočil na vrchol Vrchmezí (1084 m) a tam u nové rozhledny přespal. Druhý den jsem dorazil zbytek Sudetenstraße.

Kromě samotné Sudetské cesty jsou první den po cestě dvě zajímavá města – Kladská Bystřice a Kladsko. První zmíněné je malebné královské městečko se zachovalým opevněním a krásným náměstím. Do Kladska je z této trasy potřeba učinit krátkou odbočku. V tomto městě se nachází rozsáhlá Kladská pevnost.