Zřícenina hradu Vikštejn
Vikštejn – zřícenina středověkého hradu, o kterém mnoho z vás ani neslyšelo. O to víc vás překvapí jeho velikost a zachovalost hradních zdí. Skalní ostroh, na kterém byl hrad postaven, obepíná ze tří světových stran meandrující řeka Moravice. Nepřátelská armáda, přicházející z jihu, by musela nejdřív překonat tento přírodní vodní příkop a následně se vyšplhat po strmých a skalnatých svazích. Ze severu tyto překážky sice nehrozí, ale úzký hřeben neposkytoval mnoho možností pro taktizování. Navíc bylo nutné vypořádat se s hradním příkopem.
Rovně nebo vzhůru na hrad!
Nejjednodušší je nechat automobil na rozlehlém parkovišti, nacházející se za posledními domy obce Dubová. Z parkoviště je to po odbočce modré značky téměr bez převýšení k bránám hradu necelých 400 metrů. Další variantou je zanechat auto v Podhradí u zchátralého penzionu Vikštejn, pokud chcete hrad dobýt alespoň trošku víc po svých. Z Podhradí je to okolo jednoho kilometru po modré značce úzkým chodníčkem vedoucí ve svazích nad řekou Moravicí. K Vikštejnu se přichází po staré hradní cestě přes dva hradní příkopy. Přes druhý příkop se přechází po kovovém mostu postaveném na původních zděných pilířích.
Za mostem se po pravé i levé straně tyčí zbytky hranolovitých věží, chránících vstup do hradu. Na pravou věž navazují pozůstatky hradeb, které vedou ve svahu téměř až k vyhlídkové věži. Hned zpočátku zaujme mohutná zeď hradního paláce na vyvýšenině. Do prostor paláce se stoupá po schodech přes masívní klenbový vchod. Za vchodem se rozprostírá ze tří stran zdí uzavřené nádvoří. Uprostřed je ohniště se dřevěnými lavičkami. První věc, která snad každému padne do oka, je zachovalý vchod do podzemních prostor hradu. Hned za vchodem vpravo je menší komora a o něco níž je prostorná prosvětlená sklepní místnost s jedním oknem. Nad sklepením stojí zbytky obytné hradní věže. O kousek níž, jižně od nádvoří, jsou další dvě sklepení v celkem dobrém stavu. Na jižní straně Vikštejna stojí zřícenina panského domu s několika okny. Vpravo od něj stála strážní věž, jejíž hrubý základ byl použit pro výstavbu nevysoké rozhledny. Z vyhlídky se nabízejí pohledy na Podhradí a část údolí řeky Moravice.
Výlet na Vikštejn je možno spojit s navštívením malebného údolí řeky Moravice, ve kterém nalezneme i slavné technické dílo Weisshuhnův kanál. Na kole je hrad snadno dostupný – pokud ale pojedete z Podhradí, tak si budete muset vyšlápnout několik serpentin. V areálu hradu se občas pořádají společenské a kulturní akce, jako např. Den hradu Vikštejna.
Stručná historie hradu
Vikštejn byl postaven někdy v polovině 13. století (první písemná zmínka je z roku 1377) jako ochránce opavského knížectví z jihu. Svůj název nese po svém zakladateli Vítkovi z Kravař. V počátcích nebyl hrad nijak velký. Sestával se z obytné hradní věže, nádvoří a hospodářských budov. Obehnán byl zdí se střílnami. Historie Vikštejna je komplikovaná a vlastnící se neustále měnili. Za zmínku stojí purkrabí Budivoj z Moravice, který získal hrad v roce 1461 nejspíš díky finanční výpomoci opavským knížatům. Budivoj byl velmi výbojným rytířem. Podle dobových záznamů z Vikštejna přepadával statky okolní šlechty. Postavil se i na odpor králi Jiřímu z Poděbrad, který v roce 1464 koupil opavské knížectví pro svého syna Viktorína. Budivoj během svého odporu ztratil všechny své statky a následně uprchl. Král Jiří předal hrad svému věrnému služebníkovi Bernartu Bírkovi z Násilé. V česko – uherských válkách, po smrti krále Jiřího, stál Bernart a jeho syn Hynčík na straně krále Vladislava II. Opavský vévoda Viktorín přešel na stranu Matyáše Korvína. Viktorín nutil Hynčíka, aby se mu podrobil. Po odmítnutí ho Viktorín zajal a oblehl hrad v roce 1474. Statečná manželka pana Hynčíka Vikštejn ubránila. Nicméně hrad později podlehl, když dorazila vojenská pomoc od krále Matyáše. Po skončení válek Hynčík Bírka hrad opravil.
Po vystřídání několika majitelů v roce 1525 koupil panství Jan Plankar z Kynšperka. Roku 1532 zahájil rozsáhlou přestavbu hradu, která trvala celá desetiletí. Nejvíce úsilí bylo věnováno obraně. V severní přístupové části byly vyhloubeny dva příkopy, navršeny zemní valy a kolem hradu byl vztyčen nový pás vysokých hradeb. Věž byla přebudována a na jižní straně vznikl nový panský dům. Hrad byl dokončen až Janovými potomky asi v roce 1558. Vikštejn se po přestavbě stal pohodlným a téměř nedobytným sídlem. Hrad poté opět střídal majitele a stal se dějištěm sporů a několika menších bitev. Roku 1648 byl vydán příkaz hrad zničit z obav, aby nepadl do rukou nepřátelským švédským vojskům. Velitel Opavy nechal značnou část hradu vyhodit do povětří. Vikštejn byl ještě jednou opraven do obyvatelného stavu Alexandrem Vilémem Oderským po roce 1657. Jeho potomci prodali hrad a okolní statky v roce 1708. Noví majitele se již o hrad nestarali a pomalu se stával zříceninou.
Pověst o Bílé paní
Snad jako každý hrad i Vikštejn má pověst o Bílé paní. Příběh se vztahuje k počátkům hradu, kdy zde panoval zakladatel a purkrabí Vítek z Kravař. Ten na hradě často pořádal věhlasné rytířské turnaje. Jednoho turnaje se zúčastnil do té doby neporažený rytíř Tunkel. Postavil se mu statečný pan Vítek, který narazil do protivníka dřevcem tak prudce, že vyletěl ze sedla koně a dopadl do písku. Tunkel neunesl porážku. Choval se drze a prohlašoval turnaj za neplatný. Za své chování ho Vítek vykázal z hradu.
Jednoho dne musel Vítek vytáhnout do boje s krutým nepřítelem. Činil tak velmi nerad, protože zanechal svou mladou paní na hradě s malou posádkou. Této situace využil ješitný Tunkel a svou porážku v turnaji se rozhodl krvavě pomstít. Se svými zbrojnoši vnikl do hradu a pobil nepočetnou posádku. Paní purkrabího Vítka nabízela drahé koně, víno i drahý poklad, ale Tunkel vše odmítl. Přiskočil k ní a svým mečem ženě probodl srdce. Zkrvavenou krásku posléze hodil ze skály do Moravice. Když se Vítek vrátil z bitvy, shledal otevřené brány, pobité vojáky, vydrancované sýpky a od přeživšího starce si vyslechl smutnou zprávu o smrti své ženy. Vítek se spojil se svými blízkými rytíři a vytáhl na Tunkela. Ti srovnali Tunkelův hrad se zemí tak, že se dodnes neví, kde stál. Tunkelovi se však podařilo uprchnout a od té doby o něm nikdo neslyšel. Šlechetná paní purkrabího Vítka se stala ochránkyní hradu a prochází se kolem půlnoci po hradbách v bílých šatech se zřetelnou rudou skvrnou.
