Olše pramení v polských Slezských Beskydech v západních svazích Gańczorky (909 m) jako svazek několika pramenů v nadmořské výšce v rozmezí od 800 - 850 metrů. Její tok v údolí pod prameništěm rychle nabírá na síle, neboť se do ní vlévá nespočet menších potoků. V tomto údolí najdeme také vodní nádrž. Olše se následně ubírá v jihozápadním směrem přibližně 14 kilometrů přes Istebnou k hranici s Českou republikou u Bukovce. V Česku ještě několik kilometrů pokračuje západním směrem, než se nad Jablunkovem  stočí  na severozápad a z tohoto nastoleného směru již neuhne až k soutoku s Odrou, který se nachází u Bohumína v nadmořské výšce 190 metrů. Průměrný úhrn srážek činí 877  milimetrů za rok s minimálním průtokem 982 litrů za sekundu.

Celková délka toku se uvádí 86 kilometrů s plochou povodí 1118 kilometrů čtverečních.  Naším územím protéká v délce 72 kilometrů, z toho Olše tvoří 25 kilometrů státní hranici s Polskem a zbývajících 47 kilometrů protéká jen českým územím. Olše tedy není žádný veletok, ale i přes to na ní vyrostlo mnoho měst jako Jablunkov, Třinec, Těšín, Karviná a Bohumín. Navíc ještě svou vodou zvládá napájet Třinecké železárny a donedávna i mnoho černouhelných dolů a elektrárnu v Dětmarovicích. Je to prostě řeka bohatá na vodu, jak se dozvíme níže.

"Pro usedlý lid Těšínska zůstává Olza Olzou!" J.L. Mikoláš (1968)

Olše je česky a Olza polsky. Jednoduché vysvětlení. Jenže i tzv. Goralé na české straně neřeknou řece jinak než Olza. Jak by to teda mělo být správně? Do poloviny 19. století se v písemných pramenech ať už českých, polských nebo latinských se název řeky uvádí jako Olza, jen v německých dokumentech se setkáme s názvem Olsa, což se ovšem vyslovuje jako Olza. Německy psaná Olsa se nicméně počeštila přidáním háčku nad s a tím pravděpodobně vnikla i naše Olše. Někteří polští národovci Těšínska v 19. století nepovažovali název Olza za dostatečně polský a spíše uplatňovali název Olsza. V roce 1900 žádal přední český historik Slezska Vincenc Prasek, aby název Olza nebyl češtěn nebo polštěn jako Olše nebo Olsza a tvrdil, že Olza je zřejmě starý slovanský název. A za pravdu mu dali i jiní, neboť se předpokládá, že název Olza pochází ze slova "oliga", což v jazyce starých Slovanů označovalo řeku bohatou na vodu, tedy podobného původu jako řeka Volga.

Po delších diskuzích se v polských kruzích ustanovil jako jediný správný název Olza. Na straně české si každý autor uváděl název dle libosti. A zatímco historici psali důrazně název Olza, tak Ottův slovník (1905) uvádí názvy Olša a Olše a totéž se uvádí i dobových čítankách nebo v Masarykově slovníku (1931). Po roce 1945 se začal úředně prosazovat název Olše. V následujících desetiletích vystupovali proti tomuto rozhodní nejrůznější jazykovědci, kteří uváděli pojmenování řeky za akt čistě politický. Olše ale již zůstane na naší straně Olší, protože přejmenování řeky by sebou neslo neúměrně vysoké náklady (od přejmenování v různých mapách, vyhláškách nebo cedulích).

Mapa s trasou, jak jsem se vydal podél Olše. Vypadá to trošku krkolomně, protože jsem začal v Českém Těšíně a vydal se k polské Visle. Druhý den jsem Těšín protnul podruhé. Bod č. 11 je odbočka k útulně.

Cestu k prameni jsem odstartoval v Českém Tešíně. Vymyslel jsem si totiž, že nepojedu k prameni Olše z Jablunkova, ale vezmu to údolím řeky Visly a přes sedlo Kubalonka se už nějak k Olši dostanu. K řece Visle jsem dorazil relativně rychle a cesta proti proudu ubíhala po asfaltové cyklostezce jako po másle. Stoupat jsem začal až za městečkem Visla k vodní nádrži a posléze kolem zámku prezidenta Polska do sedla Kubalonka. Do tohoto momentu bylo vše podle plánu, představ a hlavně po asfaltu.

Po asfaltu to bylo ještě kousek pod vrcholem Beskidek (796 m) a přes horskou osadu Pietraszonka. Měl jsem v úmyslu z osady pokračovat po lesní cestě rovnou na hřeben na modrou značku, jenže u posledních domů mě zastavila závora s nápisem soukromý pozemek. A  tak nezbývalo, než po zelené pěší tlačit kolo do prudkého kamenitého kopce k rozcestí Karolówka. Kdybych více před tím studoval mapy okolí, tak by mi nejspíš došlo, že k prameni to nebude vydlážděná široká cesta. A tak jsem v první fázi po modré přejížděl po balvanech a následně po zužujícím se chodníku v úbočí hory Gańczorka (909 m).

U odbočky k prameni jsem slavil předčasně. To nejhorší teprve následovalo. Chodník lesem po žluté je natolik úzký a navíc lemovaný borůvčím, že zde sotva projde někdo pěšky. A tak jsem se jen modlil, abych tady na někoho nenarazil, vypadal bych totiž jako blázen. U pramene jsem si za odměnu dal polskou "paczku" (koblihu), kterou jsem zakoupil v domácí pekárně ve Visle. Po nějaké chvíli odpočinku jsem namočil zadní kolo v prameni a započal další etapu výletu. Od pramene to šlo na kole rychle z kopce, až jsem se najednou ocitl u vodní nádrže Olše, která je hezky lemována horskými hřebeny a lesy. Od této chvíle jsem si cestu podél Olše náramně užíval, zejména za Istebnou vede cesta pěkným údolím. Na polské straně má řeka horský charakter a je škoda, že takto nevede po většinu své délky.

U Bukovce Olše opouští Polsko a začíná protékat aglomeracemi. A tady na prahu "Gorolie"  jsem v sedm hodin večer řešil, zda pokračovat ještě kousek dál nebo raději hledat někde v lesích místo na přenocování. Rozhodl jsem se zůstat, neboť dál bych asi musel spát někde mezi domy. V mapě jsem našel útulnu Bukovec kousek od rozcestí Na Dílku.  Od útulny mě však dělilo ještě 5 kilometrů s převýšením téměř 250 metrů. Zainvestovat sílu na překonání tohoto úseku se vyplatilo. Byl jsem odměněn krásným novým přístřeškem, odkud jsem během večeře sledoval západ slunce nad Beskydy. Ve druhém patře přístřešku se pohodlně vyspí 4 lidé a takový prostor jsem měl jen sám pro sebe.

Ráno mě čekal sjezd do Bukovce, za kterým jsem zamával horám a lesům a vydal se mezi domy. A ševelení větru v lesích jsem zase vyměnil za hukot ze silnic. I to je cesta podél Olše. Jablunkov, Hrádek, Bystřice, ocelové město Třinec a rozdělený Těšín jsou téměř jedno souvislé město. V Těšíně stojí za to si projet náměstí na české straně a poté si prohlédnou polskou stranu se zámkem a Piastovskou věží. Za Těšínem jsem se na chvíli odchýlil od Olše cestou přes Chotěbuz. Jednak jsme si s řekou potřebovali na chvíli od sebe odpočinout, jednak jsem se chtěl vyhnout hlavní cestě. V Chotěbuzi jsem si dal přestávku a navštívil slovanské hradiště.

Po hodině a půl, během které jsem dostal základní lekce ze stavitelsví, lovu, chovu zvířat a pečení chleba se můj výlet schyloval k poslední etapě. Před Karvinou nastává nejpřívětivější část pro kolo. Až k Dětmarovicím kolem lázní Darkov se táhne asfaltová cyklostezka po náspu Olše. Za elektrárnou v Dětmarovicích končí asfalt a až k soutoku se dá vcelku pohodlně dojet po lesní cestě přímo podél řeky. Škoda, že většina cesty podél Olše nevypadá jako těchto závěrečných 10 kilometrů. U soutoku symbolicky namáčím přední kolo. Byl jsem opět rád, že zde nikdo není a nevidí mě. Není to žádná sranda z toho prudkého svahu vystrčit kolo do vody. Říkal jsem si, kdo případně doplave ke břehu dřív, jestli kolo nebo já.