Jižní stěna byla dlouhou dobu považována za jednu z nejtěžších v Tatrách. Prvovýstup se podařil v roce 1910. Při pokusech o zdolání dalších cest zahynulo mnoho polských horolezců. Tragicky dopadl i pokus o první ženský prvovýstup v roce 1929, kdy se o to pokoušely sestry Skotnicówny. Dnes se v její jižní stěně nachází asi 20 cest.
My jsme si vybrali cestu zvanou Motyka, která je hodnocená obtížností V UIAA. Jako první ji přelezl Stanislaw Motyka s přáteli v roce 1935. Řadí se mezi klasiku v Polských Tatrách a zároveň tam patří mezi nejkrásnější ve třídě „pětek“. Působivé linie se staly okamžitě populární. Například v roce 1938 bylo zaznamenáno 50 přelezů, což byl v té době mimořádný výsledek.
Nemáme mnoho fotek z přelezu, jelikož jsme se v průběhu lezení pekelně soustředili na chyty, ale zároveň jsme si to stejnou měrou užívali. Alespoň ji popíši slovně pro případné zájemce. Orientace v cestě je velmi snadná a její linie je jasně viditelná z dálky. Nástup si nemůžete splést. Cesta začíná působivým obrovským zářezem, který končí pod převisem – tam se také nachází první stanoviště, které je tvořeno z jednoho nýtu a skoby. V první délce je nejen mnoho možností pro založení svého jištění, ale je tam i několik skob a jeden nýt.
Druhá délka vypadá od pohledu hrozivě – je třeba traverzovat několik metrů doprava nad propastí. Po prvních krocích obavy opadají, protože je zde mnoho dobrých chytů a stupů. Následuje lehký výstup nahoru k nýtu. Tady začíná těžší místo na plotně s nepatrnými chyty. Je lepší se držet víc vpravo u hrany. Po zdolání tohoto úseku dodá jistoty skoba. Samotná hrana, která je velmi vzdušná, nás dovádí doleva ke druhému stanovišti (2 skoby a 1 nýt).
Třetí délka je krátká (asi 15 metrů). Leze se vlevo po dvou výrazných schodech a pak za hranu, nad stanovištěm ze starých smyc je o něco výš lepší stanoviště (3 nýty) na prostorné římse.
Poslední délka směřuje přímo vzhůru koutem. Nad ním se nachází dva výrazné komíny. Tady je nutné hned při první příležitosti nastoupit do levého (na počátku pod širokou spárou skoba). Po přelezení komínu končí veškeré útrapy a následuje lehký dvojkový terén až k vrcholovému řetězu. Slaňuje se z řetězu na opačné straně přesně 30 metrů – poblíž je červená značená trasa Orlí stezky.
Celá cesta je opravdu působivá, zejména druhá a čtvrtá délka s kouty a komíny. Výhoda je, že v nejtěžších místech jsou umístěné buď skoby nebo nýty. Skoby jsou hojně zatlučené i v jiných místech. Na zbytek postačí nějaké vklíněnce a friendy. Za dva dny poté to přesně vystihl Lukáš: „Nějak se mi stýská. Už vím proč se to jmenuje Droga Motyki… je to prostě droga!“.
Já jen po letech dodám, že Zamarla Turnia se mi nesmazatelně zaryla do paměti. S Lukášem jsme do té doby lezli všude možně, ale tohle byla naše společná vícedélka. Nevěděli jsme, co nás čeká, ale myslím, že jsme to zvládli s přehledem.
Vybavení
Měli jsme 2 x 60 metrů, ale vystačí i 2×50 metrů. Sada expresek, vklíněnců, friendů, smyc a do některých spár by se hodily i hexy.
