Jaká tajemství skrývá hora Soboň?
V podzemí jsem si vzpomněl na vyprávění pana A.B. Ten měl už v lesích a podzemí několikrát natrefit na vzdálený průvod vězňů a jejich katanů z řad SS. S tímto paranormálním zjevením neměl zkušenost pouze on sám. Narazil jsem na tyto informace nezávisle při rozhovorech s několika badateli, kteří se vzájemně neznali. Obecně se také kromě pana A.B. neví o nikom, kdo by na Soboni či v jejím lese dokázal v klidu přespat. I ti, kdo se o to pokusili, byli geniem loci z toho místa vyhnáni.
Milan Zacha Kučera, kniha Největší tajemství Třetí říše, s. 297
Tyto věty z knihy Největší tajemství Třetí říše se mi zaryly do podvědomí. K vidinám pochodů vězňů jsem skeptický, spíše mě zajímal onen neklid v okolí hory Soboň. Přespal jsem už na různých místech, například v divokém lese, kde každou chvíli bylo možné očekávat příchod medvěda. A takových nervy drásajících nocí bylo víc, ale vždy jsem se přes to přenesl a usnul. Proto mě tyto věty v knize natolik zaujaly. Budu z onoho místa vyhnán neznámou sílou nebo snad pocítím takový vnitřní neklid a strach, že budu nucen se sbalit a odejít? Otázky upozaděné několik let bylo nutné zodpovědět. Nejideálnější datum na takovýto výlet byl zvolen pátek 13. května. S kamarádem Dušanem se nám v tomto datu sešlo volno a že jde vlastně o smolný den, jsme si uvědomili až při cestě tam. Záhadný areál a ono datum – nic pro pověrčivé na druhou.
Jedno velké staveniště
Komplex ve svazích hory Soboň (715 m, původně Ramenberg) spadá pod záhadný projekt třetí říše pod názvem Riese (Obr). V celém masívu hory Vladař (811 m) a jeho přidružených vrcholů je tento komplex nejméně navštěvován a to z několika důvodů. Soboň je tak trochu bokem od hlavních turistických cílů jako je podzemí Vladaře, Osówky nebo Říčky, které lze navštívit s průvodcem. Podzemí Soboně je přístupné pouze na vlastní nebezpečí a není nijak rozsáhlé. Sice je pozemní část také velmi záhadná v rámci celého Riese, nicméně běžného turistu nijak nezaujme. Což není nijak na škodu, právě naopak. Opuštěnost přidává Soboni na atmosféře.
Pozemní část musela být jedno velké staveniště před opuštěním na konci války v roce 1945. Najdeme zde mnoho terénních úprav, sklady materiálů, rozestavěných staveb, náspů i seřadiště úzkokolejky. Trať úzkokolejky obíhala celou oblast stavby společně s cestou, která byla vybudována z nedaleké Głuszyce a směřovala k Osówce. Další spojení s komplexem zajišťovala lanovka. Ve vrcholových partiích Soboně se nachází vodárna, která je zřetelně propojená s menší vodní nádrží v údolí potoka Velkého Marcowego. V úbočí podél cesty obíhající Soboň jsou v různém stadiu rozestavěnosti železobetonové stavby neznámého účelu.
Nedaleko štoly č. 3 v jižních svazích Soboně byl ke konci roku 1944 založen pracovní tábor AL Lärche pro vězně z koncentračních táborů, šlo především o Židy z Polska a Řecka. Tábor se skládal z 12 překližkových baráků. Vysoká úmrtnost mezi vězni byla způsobena kromě smrtící práce také velmi špatnými životními podmínkami v samotném táboře. Vězeň Abraham Kajzer popsal podmínky takto: „Naše baráky, postavené z tenké překližky, se nachází v lese ve svahu hory. Spíme na mokré podlaze u zdi. V poledne, kdy působením slunce taje sníh, proudí voda četnými otvory dovnitř.“
Podzemí Ramenbergu
Podzemní část se skládá ze tří štol o celkové délce cca 700 metrů (s odbočkami). Štola č. 1 (délka 216 metrů) a štola č. 2 (délka 109 metrů) se sbíhají přibližně někde v místech pod vodárnou. Štola č. 3 není spojena s hlavním podzemím, jelikož je přerušená závalem. V místě zkřížení se chodby rozšiřují do podoby hal. Chodby jsou hrubě opracované a spíše připomínají svým vzhledem hornické štoly. Méně něž 1% je vybetonováno.
Štola č. 3 dlouho ukrývala svá tajemství, jelikož je z obou stran zatarasená velkými závaly – odstřely, jak se později zjistilo. V roce 2011 byla průzkumným vrtem vsunuta kamera a po několika měsících tvrdé práce v roce 2013 se výzkumné skupiny dokázaly prokopat shora do štoly č. 3 za předním závalem. Badatelé tak otevřeli časovou kapsli – na zemi vedly koleje úzkokolejky společně se vzduchotechnikou. Na zdech visela elektroinstalace a osvětlení. Po 80 metrech končí chodba závalem, jinak by se spojila se štolou č. 1 a 2. Otázkou zůstává, proč byla štola odstřelena z obou stran. Někteří tvrdí, že se jedná o zamaskování další odbočky. Jiní zase poukazují, že vězni mohli odstřely narušit zvětralou část horniny a později došlo k závalu.
Nebylo nám dovoleno vstoupit
Odpověď na úvodní otázku již dokážu zodpovědět, jinak bych nejspíš nepsal tyto řádky, pokud by byli duchové hory tak mocní. Ani já, ani Dušan jsme necítili na místě žádnou temnou energii ani nás netrápil žádný nesnesitelný strach či neklid. Po usnutí jsme se vzbudili s východem slunce. Ovšem netvrdím, že místo neoplývá svou zvláštní atmosférou. Na vrchol jsme se blížili v podvečer. Opuštěné stavby, mnoho terénních úprav a betonové bunkry společně s představou, že zde mnoho lidí položilo život zbytečně jak na povrchu, tak i v útrobách Soboně, v nás přece jen cosi vzbudilo.
Společně s přenocováním bylo v plánu vstoupit do podzemí a prozkoumat tunely. Podle mnoha zdrojů bývá uváděná hloubka vody za vstupem do štoly č. 1 okolo 60 – 80 centimetrů. Podle toho jsme se zařídili a byli připraveni na vodu po rozkrok a něco málo nad. Vstup do štoly č. 1 není žádný velký portál – čekala na nás asi dva metry dlouhá plazivka. Poté jsem z podřepu sledoval onu bezútěšnou zaplavenou chodbu. Zapnul jsem měřák CO2 a asi po dvou krocích jsem měl vodu po rozkrok. A bylo vidět, že dál se to ještě svažuje na dno chodby. Dušan to nechtěl vzdát a udělal další dva kroky, načež se ponořil až po břicho a nabral vodu. Shodli jsme se, že to nemá cenu a kdo ví, co by nás ještě čekalo dál. Minimální hloubku jsme odhadli na 100 – 120 centimetrů vody v úvodní části tunelu. Voda se zde zdržela nejspíš ještě od zimy a bude lepší vybrat jiné sušší období pro vstup. Příště dorazíme s lepší výbavou (včetně nějakého dozimetru) a článek aktualizuji 🙂
