Z Nového Malína na Volyňské skály aneb po stopách volyňských Čechů

Když jsem zjišťoval názvy vrcholů, které jsem zahlédl z Rabštejna směrem na západ, všiml jsem si kopce Volyň a pod ním obce Nový Malín. To přece nemůže být náhoda! Volyň je název historické oblasti, která je jen o něco menší než Česká republika, nacházející se na dnešní severozápadní Ukrajině. Jedná se také o jedno z prvních území, které osídlili Slované. Český Malín byla vesnice na Volyni od základu vybudována volyňskými Čechy ve 2. polovině 19. století. Během rozkrývání souvislostí narazíme na příběh o snaze vybudovat lepší život, o velkém lidském úsilí, o prosperitě, pádu na dno a obnově, kterou drasticky ukončily plameny války.

Ještě v 19. století byla velmi úrodná Volyň řídce osídlena. Carská vláda chtěla tuto situaci změnit. Novým osadníkům nabízela pozemky velmi levně. Mezi další výhody patřilo právo na zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli navíc osvobození od daní po dobu 20 let. Na tuto pozvánku pravoslavného cara reagovali zejména Češi žijící v pohraničí s dominantnějšími německými vlastníky půdy. Nemožnost konkurovat německému pohraničí a nedostatečný průmyslový rozvoj byl impulsem pro mnoho rodin opustit svou rodnou zem. Rusové od nových přistěhovalců očekávali nové inovace a pozitivní změny. Navíc byli Češi v mnoha věcech vlažní, zejména co se náboženství týče. Náš katolicismus byl jiný a ne tak rozpínavý jako polský. Tehdy odešlo v letech 1868 – 1880 za vidinou lepšího života z Rakouska – Uherska téměř 16 000 Čechů. Pojďme si blíže představit osud skupiny Čechů, kteří na Volyni založili vesnici Český Malín.

Oblast Volyně a hranice států před první světovou válkou. Zdroj obrázku: Zivykaj.cz

Český Malín v letech 1870 – 1914

Jako na počátku snad všech příběhů, tak i u toho našeho stojí rozhodnutí. Odvážné rozhodnutí všeho zanechat, vzít si jen to, co člověk unese a vydat se do neznáma. Dnes už těžko představitelná situace – vyrazit někam, aniž byste si oblast prohlédli alespoň na fotkách, v mapách nebo z leteckých snímků. A tak se v roce 1870 z krajů lounského, žateckého a rakovnického vydalo přibližně 20 rodin na cestu do Ruska. Nejdřív cestovali vlakem do Brodu za Lvovem – tam Rakousko – Uherská železnice končila. Do Dubna, ležící v Rovenské oblasti, se museli přemístit s povozy po blátivých cestách. V Dubnu tato skupina narazila na dohazovače nabízející ke koupi pozemek nazývající se Malín. Utvořená komise se zajela podívat na nabízenou půdu. Našli zde nepěstěný les a pole zarostlá trávou. Nakonec od polského statkáře komise zakoupila 1200 morgů pozemků. V naších zemích se pro morgy používal název jitro. A jedno jitro představovalo plochu, kterou je oráč schopen s koněm zorat za den. V českých zemích se jednalo o plochu přibližně 0,6 hektarů – zakoupili tedy 720 hektarů půdy.

Komise po zakoupení pozemku vymezila parcely pro jednotlivé hospodáře, vytyčila dvě hlavní široké rovné ulice a určila místo pro obecní budovy, školu a hasičské skladiště. Začátky byly těžké, mnohdy nesnesitelné. V prvních letech neměl nikdo obytná stavení. Bydlelo se v provizorních stájích, v rozbořených statcích po polském statkáři nebo v zemljankách. Navíc bylo nutné vykácet okolní lesy pro získání většího množství orné půdy. Za několik let na místě divokého lesa a pole rostlo obilí, v okolí stály menší domy a v jejich blízkosti kvetly první ovocné sady. Malínským se dařilo, ves se rozrůstala a přibývalo i českých přistěhovalců. Jedna cihelna přestala stačit na výstavbu domů a hospodářských budov, a tak byla postavena i druhá. Zprvu se okolní Ukrajinci dívali na nové přistěhovalce s nedůvěrou a považovali je za nepotřebné vetřelce. Nicméně původní obyvatelé byli zaostalejší. Neznali ani hnojení polí. Čechům s radostí prodávali pro ně nepotřebný hnůj. Dokonce se vysmívali a tvrdili, že obilí a mouka bude cítit hnojem. Když zjistili svůj omyl, přestali prodávat své hnojivo a začali napodobovat naše hospodaření. A zatímco Češi používali na polích pluhy, tak Ukrajinci vláčeli za dobytkem pařezy stromů.

Takto vypadaly domy v Českém Malíně. Zdroj pametnaroda.cz

Náboženská svoboda netrvala dlouho. Po smrti cara Alexandra II. se ruská vláda rozhodla Čechy obrátit na pravoslavnou víru. Rostly obavy, že by se katoličtí Češi nechali ovlivňovat polskými kněžími. Zákon, zavedený v roce 1888, zakazoval katolíkům koupi pozemků a samostatné české fary. Obyvatelé Malína v roce 1889 přijali novou víru, neboť hrozilo, že by přišli o svou půdu. Na národní tradice a obyčeje přivezené z vlasti Češi nezapomněli a dodržovali je i nadále jako pravoslavní.

Hmotné poměry se v Malíně neustále zlepšovaly. Domy se stávaly pohodlnějšími. Začalo se i s nákupy hospodářských strojů. Snad každý měl žací stroj nebo mlátičku. Stroje pořizovali většinou z Čech. Tím však láska k bývalé vlasti nekončila. Malínští si předpláceli české časopisy a knihy. A jako správní Češi jsme zakládali chmelnice. Pro navýšení produkce mléčných výrobků se obyvatelé Malína rozhodli nakoupit mlékárenské stroje a založit obecní mlékárnu. Mlékáren v okolí nebylo mnoho. Máslo šlo na odbyt a příjmy opět vzrostly. V roce 1906 byl postaven válcový mlýn. Těch také bylo na Volyni málo. Místní již nemuseli jezdit do dalekých mlýnů, které byly vzdáleny i desítky kilometrů. Český Malín se stal samostatnou vsí daleko od průmyslových měst, jako bylo Rovno, Luck nebo Dubno. Avšak na vrcholu rozvoje přišel pád v podobě první světové války.

Volyňští Češi jako úspěšní chmelaři. Zdroj: pametnaroda.cz

I. světová válka

Hned po vypuknutí války bylo z Českého Malína povoláno kolem 20 mužů. Až na tuto událost plynul život ve vsi poklidně až do září roku 1915. Ruská fronta ustupovala pod nátlakem Němců a Rakušanů. V dáli se ozývala střelba a město Luck, vzdálený asi 20 kilometrů, hořel. Pouze pět rodin opustilo Malín a odjelo do Ruska. Ostatní se rozhodli, že zůstanou. 4. září byl již Malín obsazen rakouským vojskem. Naštěstí většina vojáků byla české národnosti. Překvapení proto bylo oboustranné. Vojáci se cítili jako doma. Hospodyně jim vařily česká jídla a po nepřátelství nebylo ani stopy. Toto období trvalo jen dva týdny, protože Rakušané museli ustoupit až za Luck. Rusové se vrátili, ale za pár dnů se opět stáhli. Nikdo z obyvatel Malína neodjel pryč, protože očekávali opět vlídné chování rakouské armády. Tentokrát ale do vsi dorazili Němci a Maďaři, kteří se chovali hrubě. Fronta se ustálila nedaleko Malína. Němci se před zimou začali přiživovat – brali dobytek, povozy s koňmi a obilí. Materiál na zákopy získávali z hospodářských budov a dokonce rozebrali i školu.

8. října se Němci rozhodli vyhnat všechny Čechy ze svých domovů, aby získali vše jen pro sebe. Obyvatele měli jen dvě hodiny na vyklizení domů. Seřazení s tím, co stihli pobrat, se s povozy vydali do neznáma. Za čtyři dny dojeli do opuštěných ukrajinských vesnic nedaleko města Vladimíra Volyňského, který je vzdálený od Českého Malína asi 90 kilometrů. V těchto vesnicích jim Němci určili nové domovy. Pro děti nebylo škol a lékařská péče neexistovala. Skoro všichni museli chodit na práce. Vyhnanci se mohli vrátit zpět do Malína až po Brest – Litevském míru v roce 1918. Doma je čekala jen spoušť – zříceniny domů a hospodářských budov.

Meziválečné období

Po první světové válce panoval na Volyni chaos. Němci ještě drancovali, co se dalo a v Rusku proběhla revoluce. Situace se ustálila až po Polsko – sovětské válce v letech 1919 – 1921. Tuto válku vyhráli Poláci a část Volyně společně s Českým Malínem připadla Polsku. Malínští museli opět vše budovat nanovo, jako když sem poprvé dorazili jejich předci. Pole byla zarostlá, domy zničené a nářadí jako pluhy nebo mlátičky se během války ztratily. Mlékárna byla vykradena a mlýn také. Obnova si vyžádala mnoho úsilí. Po čase došlo k obnovení školství a kulturní činnosti. Velkou novinkou bylo, když do obce zavedli elektrický proud. Družstevní mlékárna byla založena v roce 1930. Opět zavládla prosperita, kterou neovlivnila ani velká hospodářská krize. V roce 1934 proběhla stavba silnice, v roce 1937 byla ve vsi zřízena pošta a přiveden telefon. Nad poklidným životem se ale opět začaly stahovat mračna. Po Mnichovské dohodě byla existenčně ohrožená stará vlast. Těsně před druhou světovou válkou Poláci tlačili na zrušení českého školství a měli v úmyslu zabrat půdu českým zemědělcům. K tomu již nestačilo dojít.

Pro představu, jak se Čechům dařilo na Volyni. Tato fotografie nepochází z Českého Malína, ale z jiné české obce Semiduby – rok 1932. Zdroj: pametnaroda.cz
Pro zajímavost, jak vypadalo Polsko po roce 1921. Je vyznačená přibližná poloha Malína. Zdroj původního obrázku: geography.upol.cz

II. světová válka

V září 1939 nabraly události rychlý spád. Válka s Německem netrvala dlouho a Polsko padlo. Volyňská oblast byla obsazena Rudou armádou na základě paktu Ribbentrop – Molotov. Sověti v Českém Malíně zřídili nemocnici i kolchoz. Vše se neslo v duchu znárodňování a posílání tzv. kulaků do táborů na Sibiři. Změna režimu přišla záhy po napadení Sovětského svazu wermachtem v roce 1941. Němci si dělali co chtěli. Navíc bylo nutné plnit požadavky Němců a tak skoro veškerá práce byla soustředěna pro dodržení dodávek pro jejich armádu.

Volyň se v následujících letech stala skoro až nehostinným místem pro život. Zprvu ukrajinské obyvatelstvo s nadšením vítalo německé okupanty. Věřili, že jim Hitler dopomůže ke vzniku samostatné Ukrajiny, tak jako Chorvatům dopomohl k Nezávislému státu Chorvatsko. Během války ale Ukrajinci pocítili nacistický teror vůči civilnímu obyvatelstvu. A tak nenávist rostla společně s touhou po vlastním státě. V roce 1942 vznikla UPA – Ukrajinská povstalecká armáda, neboli banderovci, podléhající Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN). UPA od roku 1943 bojovala proti všem – Sovětům, Němcům a Polákům. Nejvíce tato skupina operovala v oblasti Volyně a Haliče. Protože očekávali porážku Německa, tak OUN zosnovala hrůzné plány pro to, aby po válce připadly tyto dvě oblasti výhradně Ukrajině. Kde nejsou Poláci, to nemůže být polské. Od roku 1943 probíhala genocida polského obyvatelstva, v češtině nazývaná jako Volyňský masakr (odhadem 60 – 100 tisíc mrtvých). Systematicky se vyvražďovaly celé vesnice ukrutnými metodami, při kterých se dělalo nevolno i otrlým členům SS. Volyň se zmítala v naprostém chaosu – bojovali zde proti sobě Němci, banderovci, polská Zemská armáda a operovali tady i sovětští partyzáni. V hledáčku běsnění se mohli ocitnout kdykoliv i volyňští Češi. Nikdo si nemohl být jistý tím, zda se jeho rodina či celá vesnice dožije rána.

Osudný den 13. 7. 1943

Když naši dědové před 73 lety přišli z vlasti založit tuto osadu, netušili, jaký hrůzný osud ji stihne – z kroniky Českého Malína.

13.7. se po rozbřesku obyvatelé Malína připravovali na další den plný práce. Přípravy netrvaly dlouho, protože se rozkřiklo, že k obci táhne Německé vojsko. Všichni se po chvíli uklidnili, jelikož se necítili ničím vinni a na příchod čekali ve svých domovech. Malín byl vzápětí obklíčen, nikdo nemohl utéct. Následně vojáci chodili od domu k domu a vyháněli všechny občany na ulice pod pod záminkou kontroly dokladů. Ženy, děti a starci byli odděleni od mužů. Takto byli vedeni k Ukrajinskému Malínu, ve kterém byli muži a část žen zahnáni do kostela. Ještě před tím oddělili 16 mladých chlapců, kteří poté hnali uloupený dobytek z obce a 22 – 25 mužům nařídili odvézt naloupený majetek na povozech. Kostel podpálili a veškerou snahu o útěk potlačili střelbou. Mezitím ženy a děti vedli zpět do Českého Malína. Po cestě vyděšené ženy uklidňovali, že budou za pár minut propuštěny. Jednalo se o lež. Místo toho všechny nahnali do stodol, které také zapálili. Muži a chlapci kteří hnali uloupený majetek a dobytek k městu Olyka, byli bez doprovodu. Situace využili a rozutekli se do okolí. Celkem bylo v Českém Malíně zavražděno 400 osob – 104 mužů, 161 žen, 105 dětí do 14 let a dále 26 Poláků a 4 Češi z okolních vsí, kteří zde zrovna pobývali (např. u známých nebo v nemocnici). Český Malín hořel týden a popelem lehlo 68 domů a 223 stodol. V Ukrajinském Malíně bylo toho dne zavražděno 132 obyvatel.

Otázkou zůstává, proč k tomuto masakru došlo. Jak dobře víme, Němci nepotřebovali mnoho podnětů k vyvraždění celé rodiny či vesnice. Mnohdy stačilo smyšlené udání. I Lidice byly vypáleny, aniž by měly něco společného s atentátem na Heydricha. Málo známým faktem je, že podobně vypálených vesnic na okupovaných územích byly stovky. Nejvíce vypálených a vyvražděných vsí bylo na Ukrajině – udává se 459 sídel. Na Ukrajině se jednalo o odplatu za skutečnou či smyšlenou spolupráci s UPA nebo s ukrajinskými partyzánskými skupinami podporované sovětskou vládou. Možná, že zde bychom mohli hledat onu příčinu zániku Českého Malína. V tomto případě je spolupráce s banderovci vyloučena, protože samotní Češi se mohli stát obětí jejich vraždění. Nicméně Český Malín sousedil s Ukrajinským Malínem a Němci pak nemuseli brát ohledy. Mohlo se také jednat o zastrašení České společnosti, aby byla poslušná a nespolupracovala s Ukrajinci ani Poláky. To vše jsou jen spekulace, protože pravdu se dnes už stěží dozvíme – vrazi nebyli nikdy dopadeni.

Vypálené hospodářství Václava Vignera. Zdroj: SVČP
Jeden z vypálených domů v Malíně. Zdroj: pametnaroda.cz
Přeživší muži a chlapci z Českého Malína. Zdroj obrázku: pametnaroda.cz

Nový Malín a jeho okolí

Nový Malín se nachází 4 kilometry jihovýchodně od města Šumperk v podhůří malebné Hanušovické vrchoviny. Původní název obce byl Frankštát. Po roce 1945 došlo k vysídlení veškerého německého obyvatelstva. Mnoho českých přistěhovalců pocházelo z Volyně (obsazovali i jiné oblasti Sudet po Němcích). Našli se mezi nimi i přeživší z Českého Malína. Znovu opouštěli svou domovinu, tentokrát již nemuseli své vesnice budovat od základu. 13. července 1947, na čtvrté výročí vypálení Českého Malína, byl Frankštát přejmenován na Nový Malín. V centru obce se nachází barokní kostel Narození Panny Marie z 18. století. Naproti obecnímu úřadu je podlouhlé prostranství, na jehož konci se tyčí nevysoký pomník. Ten je věnován zavražděným obyvatelům Českého Malína. Z jeho levé strany na mramorové desce jsou zlatým písmem uvedená všechna jména. Až když člověk stane před všemi jmény, uvědomí si opravdový rozsah tohoto zločinu.

Rokle, rozhledna, Volyňské skály a vyhlídka

Na východním konci obce se vstupuje do údolí zvaného Malínská rokle. Prochází jím zelená značka, která končí pod vrcholem Kamenného vrchu (964 m). Údolí je lemováno vysokými skalními výchozy z obou stran a celé tak působí divokým dojmem. Tuto scenérii dokresluje úzký a kaskádovitý Malínský potok. O čtyři kilometry výš, u rozcestí Pod Smrčníkem, je možnost odbočit na již zmiňovaný Kamenný vrch. Stoupání na něj je mírné, zakončené skálou. Na skále stojí nevysoká dřevěná rozhledna. Na rozhlednu se leze po dřevěném žebříku jako na posed. Výhledy jsou na všechny strany. Zaujme zejména výhled na Hrubý Jeseník společně s Pradědem. Za dobré viditelnosti lze spatřit i Králický Sněžník.

Pod Kamenným vrchem prochází modrá značka vedoucí na Volyňské skály. Nejdřív se stoupá na menší skalnatou vyvýšeninu zvanou Smrčník (919 m). O necelých 400 metrů dál se nacházejí Volyňské skály. Jedná se o skupinu skal z flytů a křemenců devonského stáří. Modrá je vedena v jednom úseku přímo přes jednu skálu. Pokud se chcete vydat za výhledem, stačí se od Volyňských skal stočit přímo na jihovýchod. Po 300 metrech narazíte na další skupinu skal, které vyčnívají nad stromy a tudíž jsou z nich výhledy na Jeseníky a Olomoucko. Na skále, za dřevěnou chatou, je vyhlídka Mrtvý muž s kovovým zábradlím (viz níže). Od Volyňských skal se sestupuje do sedla, za kterým se nachází plochý vrchol Volyně (875 m) se stejnojmennou skálou. Modrá značka, z vrcholu Volyně směrem k rozcestí U Dobré nálady, se proplétá zajímavě přes a po skalních hřbetech. Občas je nutné použít obě ruce a nohy během sestupu (to samé platí během výstupu). Značkař byl určitě horolezec. S podobným vedením značky se široko daleko nesetkáte. Dalo by se říct o této trase, že se jedná o raritu. Na konci tohoto úseku se prochází kolem skalního hřebene zvaného Mrtvý muž. Dole od U dobré nálady se lze vrátit zpět do Malína po asfaltové silnici (cca 4 kilometry, jsou tam i autobusové zastávky).

Když nyní stanete na vrcholu Volyně nebo u Volyňských skal, tak už budete vědět, co za tímto názvem stojí. Připomínka vzdálené úrodné země a bývalé domoviny – vysněné i prokleté. Také budete vědět, proč poblíž Nového Malína není Starý Malín. Ten původní Malín totiž existoval stovky kilometrů daleko na východ.

Zajímavost, proč vyhlídka nese název Mrtvý muž

Pokud budeme pátrat po původu názvu vyhlídky, tak zjistíme, že se vztahuje k události z roku 1921. Tehdy během výstupu na tuto skálu zahynul mladý muž Robi Gabriel. Předešlý název hory Volyň byl odvozen od této tragédie – Todter Mann – tedy Mrtvý muž, jak dosvědčují historické mapy. Takto je pojmenována nyní vyhlídka i pásmo skal asi kilometr jihozápadně od vrcholu Volyně.

III. vojenské mapování v měřítku 1:75 000 již s Česko – německými názvy. Vlevo si můžete všimnout původního názvu Nového Malína – Frankštátu. Červeně podtržený název je kopec Volyň, tehdy Todter Mann – Mrtvý muž. Žlutě je podtržený Kamenný vrch – tehdy Haidstein. Zdroj obrázku: oldmaps.geolab.cz
Dokument a literatura pro zájemce

Na toto téma můžete shlédnout dokument České televize, který se zabývá obecně volyňským Čechům. V dokumentu je zmíněn Český Malín i Nový Malín. Odkaz na celý dokument zde:
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10490914163-volynsti/

Všechny materiály ohledně Českého Malína, hlavně tedy Kronika Českého Malína od p. Martinovského, jsou volně stažitelné ze stránek Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (v sekci volyňská literatura najdete nepřeberné množství kronik a vzpomínek z jiných českých obcí):
http://www.scvp.eu/ceskymalin.html

Jako další doplňující literatura může posloužit kniha Lipová alej Jana Leschingera, která pojednává o osudu českých obyvatel obce Lypyny. O krvavých vztazích na Volyni se dočteme v knize Spravedliví zrádci. Sousedé z Volyně od autora Witolda Szablowského. Polský historik Grzegorz Motyka v knize Volyň 1943 odhaluje, že Volyňský masakr nebyl spontánní akcí, ale chladnokrevně naplánovanou genocidou.

Barokní kostel v Novém Malíně.
Obecní úřad.
Prostranství před památníkem.
Památník obětem vypáleného Českého Malína.
Soupis jmen.
Začátek Malínské rokle.
Skály lemují údolí z obou stran.
Další výchozy.
Cestou k rozcestí Pod Smrčníkem. Dole to vypadalo, jako by počasí vůbec nevyšlo. Po překonání inverze se objevila modrá obloha.
Rozcestí Pod Smrčníkem.
Rozhledna na Kamenném vrchu.
Výstup k rozhledně.
Vrchol Kamenného vrchu.
Vrchol Kamenného vrchu z rozhledny.
Výhled na Jeseníky z rozhledny.
Ostrůvek v dáli je Kralický Sněžník.
Cestou na nenápadný Smrčník.
Vrchol Smrčníku.
Rozcestí.
Volyňské skály.
Rozcestí u skal.
Různě tvarované výchozy.
Značka vede přímo přes a po hraně výchozu.
Volyňské skály.
Výhled ze skály nad vyhlídkou Mrtvý muž.
Vyhlídka Mrtvý muž asi 300 metrů jihovýchodním směrem od Volyňských skal – díky inverzi nebyl žádný výhled.
Alespoň byl z vyhlídky pěkný pohled na okolní zasněžený les.
Chata před vyhlídkou.
Volyňská skála na vrcholu Volyně.
Začátek sestupu z Volyně.
Modrá se z Volyně proplétá mezi skalisky.
Skály Mrtvého muže.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.