Sobota, 13 dubna, 2024
Polské Tatry

Mnich cestou Kant Klasyczny

Ve stínu mohutných Mengusovských štítů ze strany Mořského oka vyčnívá legendární špička jménem Mnich (německy Mönch, maďarsky Barát). Ve stínu uvádím záměrně, jelikož jej Mengusáky převyšují o více než 300 výškových metrů. Mnich se svou výškou 2067 metrů tedy v porovnání s jinými štíty neohromí, jeho jedinečnost spočívá ve tvaru. Siluetu hory, připomínající sedícího mnicha v kapuci, nalezneme na mnoha panoramatech z Tater a také na odznacích tatranských průvodců. Nejpěknější pohled na Mnicha se otevírá směrem od Mořského oka, od kterého je to na vrchol 675 výškových metrů. Jako první vystoupil na vrchol Jan Gwalbert Pawlikowski s průvodcem Maciejem Sieczkou v roce 1879 nebo 1880 a první zimní výstup se podařil v březnu roku 1910.

Zajímavý příběh se na Mnichovi odehrál během 2. světové války. V roce 1941 pověsili němečtí okupanti jako symbol nadvlády v severovýchodní stěně pětimetrovou dřevěnou svastiku. Zničit se ji rozhodli 3 odvážní horolezci ve věku 17 – 18 let ze Zakopaného. V srpnu roku 1942 vystoupali zahalení tmou a mlhou na vrchol, kde 4 hodiny jemnými údery kladivy uvolňovali ocelové ukotvení. Svastiku nechtěli shodit hned, aby na sebe nevzbudili pozornost. Ukotvení pouze narušili a celé dílo poté dokonal silný vítr. Akce proběhla úspěšně, jelikož Němci nikdy nepojali podezření, že by za zničením stál někdo jiný, než přírodní živly.

Pohled od Mořského oka na Mengusovské štíty, Mnich je špička vpravo.
Další podoba Mnicha ze žluté značky směřující do Szpiglasového sedla.
Mnich v popředí ze severu. Vpravo (věž) je jeho bratr Druhý Mních.
Ve spárách Mnicha

Vrchol je turistický nedostupný a to doslova, protože jeho zdolání je čistě horolezeckou záležitostí. Dobýt Mnicha lze lehčími cestami obtížnosti III – IV (UIAA), ale najdeme tady také nejtěžší cesty v celých Tatrách hodnocené číslem X až XI-. Tyto cesty se nacházejí ve svislé severovýchodní stěně vysoké 260 metrů. My jsme si vybrali mezi těmito obtížnostmi středně těžkou cestu Kant Klasyczny (nespíš Klasická hrana) nacházející se v severní stěně hodnocenou obtížností VI- a dlouhou cca 110 metrů. Poprvé tuto linii přelezl Justyn Wojsznis s přáteli v roce 1930 – v té době se tento počin zařadil mezi nejtěžší výstupy v Polských Tatrách.

Cesta je velmi působivá, první tři délky vedou ve spárách o různých šířkách. Jakožto neprofesionální lezce spár nás tyhle tři délky pěkně vycvičily. Klíčovou délkou je ta třetí, kde je asi 5 metrů vysoká a vcelku široká spára hodnocená právě obtížnosti VI -. Co je nutné zmínit, že na všech pěti délkách, kromě štandu s řetězy, není jediný fixní jistící bod v podobě borháku nebo nýtu. Po cestě jsou jen 3 staré skoby, což znamená, že je potřeba zakládat vlastní jištění v podobě vklíněnců, hexů nebo friendů. Vrchol je přesně tak prostorný, jak se zdá od Mořského oka – cca 2 x 2 metry. Opět jsme měli lano 2 x 60 metrů, ale postačí i 2 x 50 metrů. Na poslední dvě délky se kvůli ztížené komunikaci hodí vysílačky. Cesta ve vás zanechá silný dojem a v nás konkrétně ještě navíc, že jsme si ten vrchol museli oddřít 😀 .

Cesta Kant Klasyczny v severní stěně Mnicha. Barevně jsem vyznačil jednotlivé délky. Berte to spíše jako schéma, kde pod stěnou začíná cesta a jak zhruba cesta prochází stěnou. Z této strany vede vyšlapaná pěšina, která následně pod stěnou traverzuje do leva pod jednotlivé nástupy do cest.
Detailnější schéma cest v severní části Mnicha. Cesta Kant Klasyczny je vyznačená oranžovou barvou, která se trochu ztrácí, ale nic lepšího na netu nejde dohledat. Cesta má dvě varianty: levou spárou nebo pravou spárou (my jsme přelezli tu pravou). Schéma je ze stránky drytooling.com.pl a autorem je Damian Granowski.
Popis cesty – varianta s koutem Mierzejewskich

Od Mořského oka následujeme žlutou značku vedoucí na Szpiglasové sedlo. Po třech větších serpentinách se od žluté odděluje červená značka, ze které asi po necelých 200 metrech odbočuje výrazná pěšina ke Mnichu. Dole pod stěnou Mnicha se traverzuje po pěšině doleva, kde narazíme na asi 2 metry vysoký práh – cesta Kant Klasyczny začíná pod tímto prahem, což je dobrý orientační prvek. Navíc tady najdeme i nějaký ten nýt. První spára v první délce má tvar luku a je hodnocena obtížnosti V+. Ač se to pohledem ze zdola nezdá, tak spára dá zabrat, než si lezec najde ten vhodný postup. Za spárou se leze ještě kousek doprava přes trávu a poté přes malou plotnu k řetězu.

První délka spárou v podobě luku. Začátek poznáme tak, že chodníček pod stěnou najednou ukončí asi dva metry vysoký práh (je vidět vpravo).
Chce to i trochu gymnastiky.

Ze štandu je jasný další postup. Hned vedle řetězu se vzhůru hladkou stěnou táhne tenká spára hodnocená podle různých zdrojů obtížnosti V až V+ (tzv. kout Mierzejewskich). Tato úzká spára nabízí mnoho možností pro založení svého jištění. Nejproblémovější místo se nachází nad zaklíněným balvanem , kde spára uhýbá doleva a vede užším koutem. Já jsem se tam na chvíli zasekl a přelezl jej až poté, co jsem musel opřít o protější stěnu zády (s batohem). Za tímto úsekem je vyhráno a spára se trochu rozšiřuje a má mnoho chytů. Na konci se přechází plotnu vlevo a spára se drží jako tzv. spoďák. Na plotně končí druhá délka (řetěz).

Druhá délka vedoucí tenkou spárou. Nad balvanem (ze spodu tvar trojúhelníku) se přechází doleva do koutu ve tvaru V a je to nejtěžší úsek na této délce.
Pohled shora ze druhého štandu na druhou délku.
Na prvních dvou štandech jsou kvalitní řetězy.

Následuje třetí nejtěžší délka. Spára nad řetězem je hodnocena úrovni VI-, ale možná bych se nebál použít i čistě za VI. Jedná se ale o krátký úsek a po nějaké době se podaří rozklíčovat ty správné pohyby. Důležité je mít větší velikosti friendů (např. vel. 4 RE Axel). Najdeme tam i zaražený hex, který ve spáře zůstane nejspíš navždy. Po tomto úseku se prolézá oddychová část v zářezu za II. Délka končí na rozpukaném balvanu, kde trochu výš nad hlavou najdeme nýt.

Nejtěžší místo v celé cestě, spára hodnocená obtížnosti VI-.
Za přelezem spáry následuje za odměnu dvojkový kout.
Pohled na kout ze štandu.

Čtvrtá délka hodnocená za V+ začíná kousek vlevo od vrcholu balvanu se štandem. První metry se prolézají skoseným koutem vpravo (na polici je pod ním stará skoba s kruhem). Dále se jedná o příjemné lezení s mnoha možnostmi jištění. Délka je to ale krátká a končí na horní prostorné polici Mnicha. Za hranou je dobré dobrat spolulezce a následně přenést stanoviště o několik metrů doleva. Další štand se nachází za širší puklinou a najdeme tam i nýty.

Pokračování čtvrté délky je ze štandu stěnkou vlevo.
Na horní prostorné polici Mnicha. Tady se stanoviště přenáší doleva několik metrů.

Poslední délka je hodnocená za IV+ a je nejdelší ze všech. Stoupá se nahoru přes plotnu a následně se podchází hladká stěna za roh podél široké spodní spáry. Za rohem se překonává krátký kout a poté se leze po snadných plotnách, na jejichž konci se dáme mírně vpravo, kde nás čeká závěrečných pár chytů na vcelku malý vrchol.

Pokračování cesty dál z police. Nejdřív kousek přes plotnu ke stěně a podél ní za roh.
Po přelezení úvodní plotny se táhne podél stěny tahle puklina… pohled do útrob Mnicha. Následně se přechází za roh skalního bloku nad hlavou.
Za rohem čeká ještě tahle krátká spára. A poté plotnou pod vrcholek.

Na vrcholu je řetěz a pár nýtů. Svou velikostí připomíná vrchol nějakou pískovcovou věž jako např. v Adršpachu. Z vrcholku se otevírají krásné výhledy na Mořské oko a výše položené pleso Czarny Staw. Nad ním se nachází nejvyšší vrchol Polska Rysy. Na opačné straně se tyčí bizarně tvarovaná věž, která je pojmenována jako Druhý Mních. A severozápadní panorama zabírá Hrubý štít/Szpiglasowy Wierch. Z Vrcholu se slaňuje na jihozápad přibližně 20 – 25 metrů. Následně se v tomto směru za balvanem nachází ještě jeden řetěz, ze kterého se slaňuje 10 -15 metrů. Tady jsme zabalili veškeré vybavení, protože ze sedla mezi Mnichem a Mnichowou Kopou vede zpět na červenou a žlutou značku pěšinka.

Vrchol Mnicha. Foto Lukáš.
Pohled z Mnicha na Mořské oko a sousední Czarny Staw.
A nad Czarnym Stawem se tyčí Rysy. Nyní je pěkně vidět zasněžený žlab táhnoucí se až pod vrchol.
Druhý Mních (2172 m).
Pohled směrem na Hrubý štít/Szpiglasowy Wierch (2172 m).
Slanění je vcelku krátké.
Lano poté ještě nebalte, do sedla se slaňuje pár metrů.
Pohled na Mnicha ze sedla pod Mnichowou Kopou. Odtud vede pěšinka zpět na červenou a žlutou značku. Z této strany vypadá Mnich neškodně.
Poslední pohled na hromadu kamení.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *