Pátek, 14 června, 2024
Nízké Tatry

Výstup na Salatín přes soutěsku Hučiaky

Salatín se nachází v severozápadní části Nízkých Tater, kde se svou výškou 1630 metrů nad mořem tvoří zřetelnou dominantu v této části pohoří. Salatín společně s Malým Salatínem (1444 m) spadá pod národní přírodní rezervaci od roku 1982 s rozlohou 1192 hektarů. Celý masív je vybudován z vápenců – zasahuje zde vápencovo – dolomitový chočský příkrov. Předmětem ochrany jsou krasové útvary a výskyt vzácných druhů rostlin. Salatín je převážně zalesněný, jen vrcholové partie pokrývá borovice kleč. Na mnoha místech vystupují ze svahu skalní útvary, na které se vážou vápnomilné rostliny. Roste zde jako na jediném místě na Slovensku lomikámen oranžový (pozměněný), který se vyskytuje na dolomitových podkladech v Alpách. Z vrcholu se otevírá výhled zejména na západní část hlavního hřebene Nízkých Tater a dále pak na Velkou Fatru, Chočské vrchy nebo Západní Tatry.

Samotný název Salatín s velkou pravděpodobností pochází ze starého německého slovesa salitan či salitjen – těžit. Celá oblast, zejména svahy nad nedalekou Magurkou, má bohatou středověkou hornickou historii.

Salatín (uprostřed) z hlavního hřebene Nízkých Tater.
Hučiaky dnes již nehučí

Kromě nespočetných skalních útesů a jeskyní najdeme pod Salatínem i několik soutěsek. Nejvýznamnější je soutěska Hučiaky, přes kterou vede červená značka z Ludrovské doliny. Na délku mají Hučiaky téměř jeden kilometr. Potok Mraznica se zde ostře zařezal do údolí a vytvořil působivé a několik desítek metrů vysoké skalní stěny na obou stranách údolí. Ve dvou místech přepadají přes stěny vedlejší přítoky a vytvářejí tak vodopády. Hučiaky poznamenala masivní přívalová povodeň v červnu roku 2020, která změnila ráz celého údolí. Podle vyprávění se předtím v soutěsce chodilo přímo potokem a kaskády v úzkém prostoru mezi skalními stěnami doslova hučely. Dnes je dno Hučiaků zaneseno balvany a potok Mraznica se před vstupem do soutěsky ztrácí kdesi pod nimi. Dlouho používaný výstižný název Hučiaky tak ztratil na významu.

Soutěskou a divočinou na vrchol Salatína

Pěkný výstup přes soutěsku Hučiaky na vrchol Salatína vede z obce Ludrová po červené značce. Vrátit se z vrcholu zpět do Ludrové nemusíte po stejné cestě, ale lze sestoupit po zelené přes Úplazy (1440 m). Masív Salatína se svými proměnlivými skalnatými svahy a prozatím zachovalými lesy má podmanivou atmosféru. Zde pocítíte pravou divokost a odlehlost zdejší přírody. Navíc tudy nemíří davy turistů a může se stát, že za celý den na nikoho nenatrefíte. Divoké je i značení a chodník dává najevo, že se těmito místy opravdu jen občas někdo projde.

Trasu doporučuji tomu, kdo vyhledává samotu a klid. A hlavně pokud vám pohyb divokou přírodou, s občasným hledáním kudy vlastně jít, nedělá problém. Pokud se bojíte divoké zvěře a máte špatný orientační smysl, tak není tato trasa pro vás vhodná. Značení za soutěskou se vyskytuje řídce a chodník se občas ztrácí. Zejména sestup ze Salatína přes Úplazy je zážitek. Zde chodník v některých místech připomíná stezku zvěře. Navíc je často nutné překračovat padlé stromy – nejčastěji pod vrcholem Bohuňovo (1304 m).

Ludrovská dolina – památník SNP. Až k památníku lze dojet autem, zákaz vjezdu je o kousek dál. Před památníkem jde zaparkovat.
Rozcestí u památníku. Rozcestí je ve výšce 630 metrů – na vrchol je to tedy rovných 1000 výškových metrů!
Ludrovská dolina.
Studánka po cestě Ludrovskou dolinou.
Ústí Hučiaku. Prochází se kolem chaty Skalnô.
Stěny nad potokem jsou desítky metrů vysoké.
Dno soutěsky je zavaleno kameny, potok před záplavou tvořil kaskády a „hučel“. Dnes je zde ticho, nejde ani slyšet protékající potok vespod.
Dno soutěsky je jedno velké suťoviště.
Ke konci je soutěska nejužší.
Ohlédnutí zpět na nejužší část soutěsky.
Za soutěskou – zde opět narazíte na potok, který se v těchto místech kdesi ztrácí pod kameny.
Za tímto úsekem začíná divočina.
Občasná značka vás ujistí, že jdete správně.
Chvíli se stoupá opět korytem. Divokost zdejší krajiny se těžko popisuje.
Je třeba dávat pozor, kde značka odbočuje.
Z lesa se vystupuje na louku. Za nejbližším smrkem jde natrefit na značku. Poté se jde opět kousek lesem na další louku v sedle (tzv. Žliebky), kde se odbočuje doleva po hřebeni na Salatín.
Po kratší hřebenovce se přechází do části s kosodřevinou.
Chodníček se klikatí mezi kosodřevinou.
Ohlédnutí z chodníčku směrem na Velkou Fatru.
Vrchol Salatína.
Výhled z vrcholu směrem na hlavní hřeben Nízkých Tater.
Sesetup po zelené na travnaté Úplazy. V pozadí uprostřed je Velký Choč (1611 m).
I ke konci dubna se můžete propadnou ve sněhu po kolena. Po hřebeni jsem ve sněhu natrefil na stopu vlka a poté i medvěda.
Sedlo pod Malým Salatínom. Hezké místo s lavičkou a výhledem na Salatín.
Super posezení s výhledem na Salatín.
Časy je tady třeba brát s rezervou. Počítejte, že to může trvat déle.
Prvně přes kosodřevinu.
A poté přes travnaté pasáže.
Výhled na Salatín.
Cestou na Bohúňovo jsem na zelenou natrefil spíše náhodou.
Po chodníku téměř žádná stopa… na skále jsou namalované tři zelené značky, které uvidíte, až když stojíte pod skálou.
Zřetelnější chodníček v úbočí hory Bohúňovo.
Za Bohúňovem začíná opičí dráha. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Nicméně za tímto úsekem jsem ztratil chodník nadobro a k rozcestí Bohúňovo jsem šel čistě lesem.
Rozcestí Bohúňovo. Tady je už vyhráno, sestupuje se dolů po široké lesní cestě, již se není kde ztratit.
Salaš cestou dolů.
Sedlo pod Kohútom – do Ludrové pak zbývá necelá hodina cesty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *