Přechod Králického Sněžníku
Králický Sněžník dosahující nadmořské výšky 1423 metrů je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří a také nejvyšším bodem Pardubického kraje a celého Kladska. Na první pohled se může zdát, že se svou výškou musí Králický Sněžník atakovat první příčky nebo top 10 velikánů Sudet. Nicméně Krkonoše a několik vrcholů z Hrubého Jeseníku sráží Králický Sněžník až na 17. místo. Samotný název hory měl a má několik podob. V Polsku je uváděn jen jako Śnieżnik nebo v delší verzi jako Śnieżnik Kłodzki – dřív Kładską Śnieżką. Německy název zněl Glatzer Schneeberg a pokud se vydáme dál do historie, tak se můžeme setkat s názvy Spieglitzer Schneeberg nebo Grosser Schneeberg. Název odráží jeho dlouho se držící sněhovou pokrývku ve vrcholových partiích – někdy až 8 měsíců v roce. V jižních svazích pod vrcholem pramení naše třetí největší řeka Morava. Králický Sněžník leží na hlavním evropském rozvodí a zatímco řeka Morava odvádí vodu do Černého moře, tak toky na opačné severní polské straně patří do rozvodí Baltského moře.
Hřeben Kralického Sněžníku je dlouhý a táhlý. Ideální na vícedenní přechody. Vede tudy i proslavená stezka Českem. Podle počtu turistů s karimatkami, řekla bych, že je na přespávání velmi oblíbeny. Stezka Českem vede od Bílé vody a poračuje směrem na Smrk a pokračuje po hřebeni a tedy hranici s Polskem. Když plánuju trasu, koukám na nejideálnější dostupnost veřejnou dopravou, abych nemusela půl dne trávit cestováním. Našla jsem dokonalou trasu z Prostřední lipky do Horní Lipové. Auto se nechalo u vlakového nádraží v Horní lipové. O víkendu jezdí vlaky o poznání méně a jediný možný je v sedm hodin ráno a za hodinku a půl jste v Prostřední lipce.
V Prostřední Lipce je jediný obchod a zároveň sobotní lahváčová výčepna, kde začínal náš přechod. S přítelem jsme se ráno jednoduše nestihli nasnídat a museli jsme do toho jediného obchůdku. Takové místa mají zajímavou atmosféru a docela jsem si to užila. Najdete tady opravdu jen základ. Pro nás to bylo 10 deka turistického salámu a 4 krajíce chleba. Opravdu! Paní nám nakrájela a naúčtovala krajíce chleba. Salám byl náhodou velmi dobrý a navíc jsme pokecali s místním pánem pracujícím v kamenolomu pod Kraličákem, který si šel pro sobotní lahváče. Říkal, že nahoře nikdy nebyl a že jen jednou se tam pokoušel jet na motorce a naštěstí tam nevyjel.
Cesta začíná táhlými loukami s výhledy na Hanušovickou vrchovinu a okolí. Jde vidět i Areál Dolní Moravy, ale odkud taky nejde vidět, že? První zastavení je na Klepáči, vrcholu s dřevěnou rozhlednou. Tam si poprvé vychutnáte pohled na Kraličák. Má 25 metrů a vystavěná byla v roce 2009. Odsud už máte jako na dlani celé okolí: Králický Sněžník, Stezku v oblacích, Orlické hory, Suchý vrch, Jeseníky, Krkonoše, Jeřáb, celou Polskou placku až k Baltu.
Pak už vás čeká jen výstup. Překvapila mě magistrála, která vede na vrchol. Za krásného počasí budou stoupat nahoru na rozhlednu davy, hlavně z Polska. Na Králičáku jsem byla poprvé v životě a v představách jsem měla kamennou ikonickou stavbu. Stále na mě takovým dojmem působí, ale uvnitř je to surová konstrukce ocele, betonu a skla. 33 metrová rozhledna budí celkem rozpaky. Byla vystavěná na místě bývalé kamenné věže stržené v roce 1974. Nová rozhledna byla otevřena v září 2022. Považuje se na naprosto zbytečný projekt škodící okolnímu prostředí, ale má i své zastánce.
Máme za sebou takových 18 kilometrů a teď kde přespat. Ne vždy to jde, ale snažím se spát mimo CHKO a NP, už jen z důvodu abych chránila přírodu, ale i svou peněženku. Podle map jsem si na polské straně vyhlédla ruinu staré ovčárny. Zůstaly po ní jen kamenné obvodové zdi. Podle map, je ruina v CHKO, ale polské značení chráněné krajinné oblasti je reálně v terénu zaznačené až nad ovčárnou, nad cestou. Tak nevím. V každém případě je to opravdu romantické místo na přespání. Ty kamenné zdi a navíc už založené bezpečné ohniště. Běžně mám sebou kartuši a vařím si svůj kus kus na tisíc způsobů, ale tentokrát jsme si pěkně táhli kotlík, brambory, cibuli, koření a vše potřebné na pořádný guláš. Mě by to ani nikdy nenapadlo. Co se mi nevleze do 20l batohu, to netáhnu, ale můj přítel je odrostlý v chlapeckém turistickém oddílu a to byl jediný způsob jak si kluci vařili. Celkem je obdivuji. Nikdy jsem takhle nezálesákovala, ale má to něco do sebe. Je to takové víc romantické a oproti dnešnímu světu pomalé. Musíte si vše připravit, včetně správného ohně a základu pod kotlíkem a i vaření je zdlouhavé. O to víc si takovou chvíli vychutnáte a následně i dva litry guláše.
Naše rodina má tradici smažení vaječiny- smaženice venku na ohni. Je to zhruba 40 dní po velikonocích. S dědou jsme jezdívali s celou partou každoročně někam do hor splnit tuto tradici. Tento rok mám splněno taky a to skvělou snídaní. Smaženice na ohni chutná daleko více. Pak už jen pokračovat další kilometry po hřebeni. Tahle část je více zalesněná a výhledů už není tolik. Ani výškový profil není už tak exponovaný a zbývajících 26 km do Horní Lipové ubíhá celkem rychle. Po cestě je chata Paprsek s vyhlášenými borůvkovými knedlíky. Při svižnějším tempu sem dorazíte tak akorát na oběd. I když máte obrovský hlad, nedávejte si tři knedlíky. Jsou to opravdu poctivé a štědré buchty. Bublali jsme oba dva až na Smrk 1127m vysokou horu- poslední na trase. Teď už to je jen dolů, cestu si můžete zpříjemnit zastavením v Lesním baru, kde je vždy nějaké dobré občerstvení a chlazené pivo. Dokonalé zakončení.
