Kościelec cestou Stanisławskeho
Kościelec je výraznou pyramidou polské části Tater tyčící se do výšky 2155 metrů. Hřeben Kościelců vybíhá na sever od Zawratowe Turnie (2247 m) a jako klín rozděluje Gąsienicowe údolí na dvě části – na východě je to Doliną Czarną Gąsienicową a na západě Dolina Zielona Gąsienicowa. Celkově se v těchto údolích nachází 21 ples a z tohoto počtu připadá 19 na tu západní. Z vrcholu se proto otevírá působivý výhled na obě údolí. Zatímco ve východní části zabírá velkou plochu jedno pleso obklopené strmými svahy a stěnami štítů, tak na opačné straně pozorujeme rozlehlé údolí s mírnějšími svahy poseté plesy a kosodřevinou. Název štítu a vlastně celého hřebenu je nejspíš odvozený ze tvaru připomínající kostel s věží. I když se to při pohledech ze stran nezdá, tak samotný Kościelec není na tomto hřebeni nejvyšší – o 7 metrů ho převyšuje Zadni Kościelec (2162 m). První zaznamenaný výstup na vrchol je z roku 1845 a první zimní z roku 1911.
Kościelec je dostupný po černé turistické značce ze sedla Karb. Do tohoto sedla se lze dostat z obou výše zmiňovaných údolí. Samotná černá začíná u Czarneho Stawu Gąsienicoweho a z opačné strany z údolí Zielone Gąsienicowe vede odbočka modré značky. Ze sedla Karb se stoupá po charakteristickém ukloněném platu. Výstup je to vcelku snadný s několika přelezy menších skalních úseků bez řetězů. Jelikož je Kościelec velmi oblíbeným turistickým cílem, tak právě u těchto techničtějších pasáží se vytvářejí občas kolony, které se navíc nedají nijak oblézt.
Horolezecká cesta Stanisławskeho přes komín
V západní stěně je nejvýraznějším útvarem komín Świerza. Název nese podle horolezce Mieczysława Świerze, který uskutečnil desítky prvovýstupu, ale tenhle komín se mu stal osudným v roce 1929. Spadl v místě traverzu vedoucího do střední části komína. Traverz je součásti cesty Stanisławskeho z roku 1928. Tato cesta mladého a nadějného Wiesława Stanisławskeho byla jeho prvním velkým úspěchem. Později podnikl i mnoho prvovýstupů ve slovenských Tatrách a proto se nejedna cesta jmenuje Stanisławskeho (např. Volia veža). Nešťastně zahynul v roce 1933 ve věku 24 let pod západní stěnou Kostolíku, kde jej během nástupu smetla kamenná lavina.
Stanisławskeho cesta je hodnocena úrovní V UIAA a to díky několika málo krokům v první délce. Celkově spíš sedí obtížnost za IV. Poslední dvě délky jsou za II – III. Cesta je tedy jednoduchá, jen v komíně to vyžaduje trošku víc techniky v podobě lezení tzv. na rozpor. Už jen kvůli tomu se vyplatí vydat se do Stanisławskeho cesty. Navíc jsou štandy i komín osázené nýty, takže se jedná o relativně bezpečné lezení. Nicméně má komín jedno velké ALE. Je třeba si rozmyslet, kdy do něj nastoupíte. Komín je známý tím, že po deštích bývá i několik dní mokrý, což může znepříjemnit postup a zvyšuje to samotnou obtížnost. A slunce se do této části opírá až odpoledne.
Popis cesty
Pod západní stěnu se snadno dostaneme zřetelně vyšlapanou pěšinou ze sedla Karb, která se od těch značených odděluje přímo za rozcestníkem. Tento chodník je vyznačený také na portále Mapy.cz. Chodník se po chvilce rozdvojuje a my následujeme jeho levou odbočku vedoucí stále pod stěnou a dále nahoru kolem ploten. Nástup cesty nelze splést – výrazný komín Świerza je nepřehlédnutelný. Cesta Stanislawskeho ale nevede od počátku komínem, ale první část ho obchází zprava po ukloněné rampě, která je široká asi 2 metry (viz obr. níže).
První délka je hodnocená za V a to kvůli dvěma úsekům – hned na začátku přes dvě spáry a poté přibližně uprostřed, kde nám postup překříží plotna, u které si musíme pomoct širší pravou spárou. Po cestě narazíme na jeden nýt. Na konci cesty se dostaneme k menšímu traverzu po plotně, na jehož konci zakládáme stanoviště pomocí jednoho nýtu a skoby, která se už trochu viklá.
Druhá délka má asi 15 metrů a z prvního stanoviště jdeme za roh. Jedná se o traverz pod komín – není moc dlouhý, ale je třeba dávat pozor, přece jen tady zahynul Mieczysław Świerza. Stanoviště se nachází vlevo od komína. Pod komínem vidíme co nás čeká – krásné lezení na rozpěr.
Třetí nejzajímavější délka začíná tzv. Mokrou stěnkou – ta asi málokdy vysychá. Naštěstí je tento úsek zajištěný nýtem. Za stěnkou následuje malé suťoviště. Nelezeme dovnitř komína, ale výstup zahajujeme hned na jeho počátku. Komín je hodnocený za IV a je zajištěný celkem třemi nýty i nějakou skobou. Z komínu po celou dobu nikam neuhýbáme. Délku zakončuje malý převis. Za ním je prostorný štand.
U čtvrté délky končí všechny těžkosti. Od štandu začínáme výrazným zkosením vpravo asi 10 -15 metrů a poté se přelézá přes plotnu za III doleva do dobře viditelného koutu. Kout (za II) následujeme přibližně 20 metrů, dokud nenarazíme na bytelný štand ze dvou nýtů.
Poslední délka pokračuje stále koutem a asi po 10 metrech uhýbá na hřebeni doleva. Po několika snadných krocích se dostaneme pár metrů pod vrchol ke štandu z řetězu.
Mokrým komínem?
Už pochodem pod Kościelcem se mi nelíbily „zechcané“ západní stěny. A spodní část komínu byla opravdu tím nejmokřejším z celé stěny. Dorazili jsme dva dny po deštích, ale i to bylo málo. „Polezeme a uvidíme… slanit můžeme kdykoliv,“ rozhodlo se. Po traverzu za první délkou bylo vidět co nás čeká. Mokrý komín, jehož počáteční stěnka byla slitá jako od proudnice a kapala z ní neustále voda. To samé platilo i u levé stěnky komínu. Dole jsme si s Lukášem tradičně střihli, kdo poleze jako první a druhá délka (když nepočítáme traverz) s komínem vyšla na něj. Obrátili jsme se tedy ještě na Verču, něžné pohlaví, co nám k tomu sdělí. „Já bych to zkusila,“ odpověděla, aniž by nějak zaváhala. V tom se Lukáš obrátil a lezl. Je pravda, že jsme se odvážili i díky nýtům. Takže závěr je takový – jde to, jen to chce víc opatrnosti a zároveň odvahy, lezečky kupodivu držely i na mokré stěně. Vrcholem bylo, když jsem sáhl do kapsy plné vody a přitáhl se. Rizika tedy musí každý zvážit sám, pokud je komín mokrý. Nebyli jsme totiž daleko od toho, abychom to vzdali a slanili.
Výbava: postačí 2 x 50 m lano, klasické tatranské nádobí a velmi doporučuji vysílačky – každá délka končí daleko za rohem
👏👏👏👏👏👏👍