Žabí kôň východním hřebenem
„Ještě se nenarodil takový, který by na tu věž vylezl.“
To prohlásil slavný polský horský vůdce Klimek Bachleda, když sestupoval v roce 1905 z Rysů (2503 m) po hřebeni směrem k Mengusovským štítům a narazil na Žabího koně (2291 m). Onoho dne věž dostala svého jména. Bachleda přirovnal úzký a strmý hřeben ke hřbetu koně a jeho společník Chmielowski dodal přívlastek Žabí kvůli blízkosti nedalekých Žabích ples. Při pohledu na Žabího koně z východu se tehdy opravdu musel zdát hřeben nelezitelný – dnes už víme, že se jedná o nejjednodušší cestu na vrchol. O to zajímavější je, že po Bachledově prohlášení byl vrchol vylezen následujícího dne 12. září. Na vrcholu tehdy poprvé stanula Katherine Bröske společně se Simonem Häberleinem. Na vrchol vylezli jižní stěnou a dnes tato cesta nese název Häberleinova (IV) a navíc se v němčině používá název pro Žabího koně Simon-Turm, což by jistě dnes jen tak neprošlo.
Výstup na vrchol východním hřebenem byl poprvé uskutečněn v roce 1907 trojicí polských lezců. O několik dní později (8. srpna) byl Žabí kůň místem první zaznamenané smrtelné nehody v Tatrách. Výstup východním hřebenem zopakoval sólo dvacetiletý nadějný maďarský horolezec Jenő Wachter. Během slaňovaní použil založenou smyci, kterou zde před ním zanechali Poláci. Ta se mu stala osudnou, neboť se přetrhla.
Jazykový koutek: podle nových zjištění přídavné jméno žabí (ať už jde o plesa, doliny nebo štíty) nemá s obojživelníkem v Tatrách nic společného. Opět došlo ke záměně a špatnému překladu původního názvu ze staré němčiny. Původní název doliny pod Žabím koněm zněl Kratental – dolina, kde se těží (kraten -lámat). Později se název změnil do nářečové podoby Krotental, což už v tehdejší řeči evokovalo žábu označovanou slovem krota.
Výstup po ostří hřebene
Žabí kůň se nachází na hraničním hřebeni mezi Slovenskem a Polskem, přesněji mezi vrcholem Rysů a Žabí věží. Na Žabího koně nelze vystoupat chodeckým terénem ze žádné strany a proto je výstup čistě horolezeckou záležitostí. Cesta na vrchol po východním hřebeni je ohodnocena obtížnosti III UIAA. Z hlediska obtížnosti se tedy jedná o snadný výstup. Nicméně i tak je nutné mít zkušenosti s pohybem ve vysokohorském terénu, s jištěním, stanovišti a zejména tady se slaňováním. Svou roli zde hraje i velká expozice, kdy na jedné straně hřebene směrem na Slovensko máte pod nohama přes sto metrů a na druhé straně do Polska 150 metrů. Hřeben je v některých místech natolik úzký, že se vejde tak akorát do dlaně. Pokud s výškou nemíváte problém, tak se výstup stává velmi pohodovým zážitkem.
Na hřebeni je mnoho možností pro založení svého postupového jištění – ať už jde o smyce, friendy nebo vklíněnce.
Popis výstupu
Na Žabího koně se odbočuje z červené značky vedoucí na Rysy za Velkým Žabím plesem Mengusovským. Z údolí pak začíná výstup do Žabího sedla menším žlabem vpravo a poté přímo vzhůru, dokud nenatrefíme na chodníček za roh vlevo nad Žabí sedlo. Terén je zde za II a lze zvládnout bez jištění. Do Žabího sedla se slaňuje 15 metrů z bytelného řetězu a v sedle najdeme pod stěnou jeden nýt. Sedlo je sice úzké, ale naše čtyř členná skupina se sem v pohodě vměstnala. Výstup na vrchol lze rozdělit na 3 nebo 4 délky – viz obrázek výše. První délka po hraně Dolního koně je hodnocena obtížnosti II, která je zakončená štandem ze dvou nýtů a skob pod prvním výšvihem Horního koně. Dolního koně přeskáče každý bez problému. Vetší expozice začíná s 10 metrů vysokým výšvihem – nejdřív se leze víc po polské straně a pod vrcholem výšvihu se přechází zpět na slovenskou stranu. Několik metrů za tímto úsekem se nachází další stanoviště. Zde můžete dobrat druholezce nebo pokračovat dál na další stanoviště pod výraznějším výšvihem. Na vrchol se pak dolézá poměrně snadným terénem.
Výstup na Žabího koně se mi zdál mnohem jednodušší, než samotný sestup z něj. Z vrcholu v linii hřebenu se slaňuje přibližně 15 metrů k řetězu. Poté je ideální svázat 2 x 50 nebo 60 metrů lana a sjet ke slaňáku cca 10 -15 metrů nad zemí. Mezi nimi je ještě jedno stanoviště, které je dosti nepříjemné co se stání týče. My jsme slaňovali po dvojících po kratších úsecích, což nebylo dobré řešení. Dole pod stěnou pak záleží, pro jaký postup se dál kdo rozhodne. Do údolí lze sejít chodníčkem. My jsme svázali lana a v linii slaňovaní z vrcholu pokračovali ve sjezdu dál. Po 50 metrech jsme narazili na skobu s kruhem a po dalších 50 metrech níž jsme protnuli sestupový chodníček.
