Volia veža cestou Štáflovka

Volia veža (2370 m) se svou nezaměnitelnou jižní stěnou se tyčí nad Mengusovskou dolinou a nad skupinou tří Žabích ples. Přes vrchol prochází státní hranice s Polskem a stejně jako nedaleký Žabí kôň (2291 m) je Volia veža součásti Hlavního tatranského hřebene. Název může svádět k romantickým představám, že zde hospodáři vyháněli své voly na pastvu pod mohutné tatranské stěny. Ten kdo by to skutečně zkusil, by byl přece jen vůl, když je mohl poklidně pást na loukách pod horami. Jako voli se v těchto oblastech spíš nadřeli středověcí horníci mluvící starou němčinou. Výnosný masív pojmenovali jako Josenruycke – Rudný hřeben. Po čase, až pominula hornická činnost, se název posunul do podoby Ossenruycke a vznikl i název jako Ossenturm. Oss, dnes osch, stačilo poté přeložit a název Volia veža byl na světě.

Jižní stěna, která měří na výšku cca 200 metrů, patří mezi horolezci k nejoblíbenějším ve Vysokých Tatrách. Je charakteristická pevnou, jednolitou skálou, která díky své orientaci rychle schne po dešti. Stěnou vede 18 cest středních a těžších obtížností. Najde se tady i jedna cesta pro začínající nebo pro ty, kteří vyhledávají pohodu – Južné rebro za III.

Tragický příběh v pozadí Štáflovky

Již nějakou dobu jsem pokukoval po obrovské plotně ve 3/4 stěny. Z dálky to vypadá, že tam ti lezci lezou po ničem. Po nastudování plánku jsem zjistil, že středem plotny vede cesta zvaná Štáflovka, která je ohodnocená obtížnosti V-. Štáflovka se dnes řadí mezi tatranské klasiky. Poprvé byla přelezená v roce 1935 a časem cesta získala název po jediné ženě v trojčlenném družstvu.

Vlasta Štáflová (1907 – 1945) kromě toho, že lezla v Tatrách, také psala dívčí romány a publikovala články v časopisech Krásy Slovenska, Zora nebo Vysoké Tatry. Zatímco Vlasta lezla ve stěnách, tak se její manžel Otakar věnoval malování obrazů tatranských štítů. Manžele Štáflovi měli pronajatý hotel Popradské pleso, takže byli štíty doslova obklopeni. Svůj nejvýznamnější výstup podnikla 6. července roku 1935 společně s přáteli Karlem Čabelkou a Janem Šabatou na Voliu vežu. Tehdy nemohli tušit, že se jejich cesta stane jednou z nejoblíbenějších.

S nástupem druhé světové války byla s manželem vyhnána fašisty ze Slovenska zpět do Čech. Během války bydleli v Praze v honosném činžovním domě nedaleko hlavního nádraží. 14. února 1945 vyslalo americké letectvo 1377 bombardovacích strojů na německá města, mezi nimi i na Drážďany. Toho dne převládalo nad Evropou nepříznivé počasí. Navigátor skupiny čítající 62 bombardérů B-17 po rozestoupení mraků spatřil pod sebou velké město podobně protnuté řekou jako Drážďany. Byl vydán rozkaz bombardovat železniční seřadiště. 152 tun pum tehdy nedopadlo na Drážďany, ale zasypaly hlavní pražské nádraží a jeho okolí. Navigační chyba stála život 701 obyvatel, mezi nimi byli bohužel i manželé Štáflovi.

Cestou přes plotnu

Nástup, jak to tak bývá v Tatrách, je zdlouhavý. Cestou na Rysy se odbočuje po pěšině těsně před Veľkým Žabím plesem. Stezka je vcelku dobře vyšlapaná a označená mužíky. Po překročení Žabího potoka se stoupá svahem k Vyšnému Žabiemu plesu a od něj pak pěšinou směrem k travnatému žlabu vedoucí do Východnej Voliej štrbiny. V jistém místě odbočuje doleva další chodníček na rampu pod nástupy cest. Z parkoviště u stanice Popradské pleso jsou to pod stěnu dobré 3 až 3,5 hodiny.

První délka začíná na travnaté rampě vpravo od výrazného balvanu (viz foto níž). Dalším poznávacím znakem první délky je převis, ve kterém je vhloubení – cesta vede přes něj (V-). Neleze se tedy vyloženě převis. Za přelezením tohoto místa se pokračuje mírně vlevo tentokrát už menším převisem a spárou (V-) k prvnímu stanovišti nad plotnou. První délka je téměř 50 metrů čistého lezení, bez trávy a říms.

Druhá délka má hned ze startu nejtěžší místo z celé cesty (V-). Ze stanoviště se traverzuje cca 2 metry vlevo a následně vcelku zvláštním převisem nahoru. Nějakou tu minutu jsem si v tomto místě postál, než jsem přišel na správnou kombinaci pohybů. Klíčový úsek je zajištěný skobou. Následuje terén za III po rampě vlevo. Nachází se tady stanoviště cesty Moribundus (VII-), ze kterého je ideální dobrat druholezce kvůli vedení lana.

Třetí délkou se přelézá z pravé strany mohutný převis (IV +). Z dálky vypadá tato část hrozivě, ale v reálu je to velmi příjemný úsek s velkými chyty. Za ním je stanoviště pod velkou plotnou.

Čtvrtá délka má jasný průběh – širokou spárou přes plotnu rovnou za nosem. Ze startu si lze vybrat, jestli spárou vpravo nebo vlevo – obě se nakonec spojí po pár metrech v jednu. Polovinu plotny poté přetíná mírný převis, na kterém najdeme jeden lepený borhák. Za ním se opět pokračuje spárou téměř až ke stanovišti. Jedná se o 45 metrů krásného lezení v ukloněné plotně, ve které se vcelku dobře zakládá i vlastní jištění.

Na vrchol nebo dolů? Na stanovišti nad plotnou končí cesta Štáflovka (potkává se tady cesta Južné rebro a Stanislawského cesta za V). Zde si můžete vybrat, zda slanit dolů nebo pokračovat dál na vrchol. Slaňuje se ze štandu vpravo do žlabu na dvou svázaných lanech 50 metrů. Ze žlabu se pak ještě kousek schází I – II terénem. My jsme na vrcholu ještě nebyli, a tak jsme se vydali zbylých 70 metrů dorazit. Po 30 metrech terénem za III se nachází stanoviště a za ním následuje téměř chodecký terén na vrchol Volie Veže.

Všechna stanoviště na cestě jsou z vždy ze dvou lepených borháků. Ty zde osadil známý slovenský horolezec Vlado Tatarka v roce 2000 – časté lezení tatranských klasik vyžadovalo přetloukání starých skob, borháky tak šetří skálu. Zbytek cesty je více méně po vlastním jištění, skob je zde pomálu. První a poslední délka mají téměř 50 metrů, prostřední dvě jsou cca po 25 metrech.

Cesta je vhodná pro pokročilejší lezce. Sebou určitě poloviční lana 2 x 50 nebo 60 metrů, sadu expresek, vklíněnců, friendů nebo i hexů. Dále jsou nezbytné smyčky různých délek a šroubovací karabiny na zakládání stanovišť.

Výhledy a návrat zpět

Navštívit vrchol určitě stojí za to. Jsou zde krásné výhledy zejména na Rysy (2503 m) a především na impozantní Vysokou (2547 m). Dále je pěkně vidět Mořské oko na polské straně Tater. Na vrcholu jsme strávili víc času a už se nám moc nechtělo scházet podle původního plánu přes Volí chrbát s výstupem na Mengusovský Volovec (2227 m). Sestoupili jsme zpět stejnou cestou ke stanovišti, slanili 30 metrů ke stanovišti na konci Štáflovky a poté slanili do žlabu. Další varianty sestupu můžete nastudovat zde.