Když matka Země ukazuje svou sílu, aneb vzhůru za vulkánem Litli-Hrútur

Probudil se vulkán na Islandu, snové zemi a ráji cestovatelů. Přesněji jeden z mnoha. V oblasti Meradalir na poloostrově Reykjanes za poslední tři roky došlo ke třem erupcím. Každý rok jsme tak měli možnost pozorovat tento neuvěřitelně nádherný a nezapomenutelný úkaz. Tak proč se nevydat právě tam. Času moc nebylo, víkend musel stačit. Rozhodnutí, sbalení a nákup letenek trvalo asi jen dvě hodiny. Naštěstí jsem v takových rozhodnutích už kovaná a automaticky mi v hlavě naskakují scénáře, co všechno je třeba co sebou, co nezapomenout, takže sbaleno a letí se. Nová sopečná erupce začala už 10. července 2023 a může skončit s každým dnem. Na Island se vyráželo 21. července 2023 z Polska, Gdaňsku. Spánek šel stranou, čekala mě 10hodinová cesta autobusem do Gdaňsku, byl pátek ještě pracovní den, naštěstí jsem měla online školení a vše jsem absolvovala z nepohodlí autobusu, nádraží, dalšího autobusu a svůj pracovní den jsem končila na letišti. Výhodou Islandu v létě je, že tam prakticky není noc, takže tělo má pocit, že vůbec nemusí jít spát. Program na další den jasný. Vzhůru k vulkánu!

Island je volná země, můžete se tam pohybovat na vlastní zodpovědnost, jak jen chcete. Je třeba jen myslet na to, že může hrozit nebezpečí. Je lepší držet se oficiálních cest a dodržovat pokyny ohledně zákazu vstupu. Stezku k vulkánu několikrát uzavřeli a věřím, že ví moc dobře proč. Naštěstí ten den byla stezka otevřená a vítr foukal na správnou stranu. Od parkoviště je to cca sedm kilometrů vesměs údolím po rovince, na konci s mírným stoupáním. Bohužel je to turistické místo a hrne se tam poměrně dost lidí, na druhou stranu jsou tam záchranáři a vytvořené heliporty pro jakýkoli případ ohrožení. Stezka končí na návrší, odkud šel krásně vidět malý blobík chrlící lávu. Vidět něco takového Vás uchvátí. Vidíte prskající lávu a slyšíte šumivý zvuk bublajícího kráteru, teda jen za předpokladu, že skončil jeden z mnoha vyhlídkových letů a hluk vrtulí na chvíli ustal, na druhou stranu celému zážitku dodávaly takovou ostražitou atmosféru, že se děje něco zajímavého a je to nebezpečné.

Celá země voní spáleninou a takovým uhlíkatým zápachem, čekala jsem zápach síry, kupodivu jsem se nedočkala. Je to hlavně způsobené vypáleným mechem široko daleko, to je taky důvod, proč byla cesta několikrát uzavřená, kvůli hořící vegetaci. Ze začátku byli lidé ostražití a k vulkánu se nepřibližovali. Strávila jsem tam pár hodin pozorováním a krom vulkánu, šlo krásně vypozorovat i sociálně-psychologické chování lidí. Začalo to skupinkou tří odvážlivců a za desítky minut následovaly davy přímo pod kráter. V takových případech bych byla opravdu ostražitá. Jde hlavně o plyny, které člověk nevidí. Oxid uhličitý, který je těžší než vzduch a drží se při zemi, často zaplňuje různé prohlubeniny v okolí sopky, kde vzniká nejvyšší koncentrace a ocitnout se v takovém prostředí může být zdraví ohrožující. Další je oxid uhelnatý, který znáte z incidentů nedokonalého spalování v domácnostech, stačí se dvakrát nadechnou a může dojít ke ztrátě vědomí, následně smrti. Významný je i oxid siřičitý, který se dobře rozpouští ve vodě, v praxi to znamená, že se vám rozpustí přímo na sliznici dýchacích cest za vzniku kyseliny siřičité, která sliznici poleptá. Nacházíte v údolí pod kráterem, kde je stěna tvořena jen navršenou trochu ztuhlou lávou zadržující neskutečný objem lávy o 1200 °C, ani si nedokážu představit jaký tlak je na stěny vyvíjen. Nestalo by se to poprvé, kdy kráter povolil a vytekl obrovský objem lávy, před kterou nemáte šanci utéct. V takovém případě bych se stala svědkem kremace stovky lidí za živa. Sama jsem si to nedokázala představit, ale láva proudí jako trošku hustší voda v řece.

Cestou zpět jsem šla kolem vzdálenějšího pramene lávy, je to kouzelné. Pořád se pomalu posouvá, praská, bortí se, žhne a je rozpálená do ruda. Dále jsem pokračovala na kopec nad lávou, ze kterého byl nádherný výhled na sopku. Cítila jsem, jak mě začíná bolet hlava, jen jsem přešla údolí a byla jsem na kopci, kde by neměly být koncentrace plynů takové, jen pár desítek minut, ale i tak to byl pocit, jako bych byla po třech pivech v zakouřeném lokálu. Dá se pokračovat dál po vrcholcích zpět s vyhlídkami na sopky z roku 2021 a 2022, z nichž ta v roce 2021 musela být nejkrásnější, byla na návrší a šly krásně pozorovat proudy lávy a že jich nebylo málo. Všechny vulkány jako by si podávaly ruce, setkávaly se v jednom údolí všechny tři. Šlo je rozpoznat jen podle odstínu lávy. Dá se jít přímo kolem nich, je zajímavé vidět, jak se struktura lávy s časem mění. Pak už jen stejnou cestou údolím k parkovišti nazpět.

14 km, žádný těžký terén, ale i přes to jsem byla vyřízená a unavená s bolestí hlavy. Neměla jsem pocit, že bych dýchala něco nějak hrozného, ale i tak to pro tělo byla docela velká zátěž. Nicméně těším se na další erupci v roce 2024, když už matka Země začala s každoročním festivalem novotvorby země, tak už další ročník přece nemůže vynechat! A pokud nad něčím takovým přemýšlíte, neváhejte a jeďte. Je to celoživotní zážitek, na který jen tak nezapomenete. Sama jsem měla tu scenérii ještě několik dní před očima a zaryla se mi hluboko do srdce ♥