Wojciech Kurtyka
Wojciech Kurtyka se řadí mezi největší horolezce všech dob. A paradoxně je víc známý v zahraničí než u něj doma v Polsku. Stal se jednou z vůdčích postav zlaté polské horolezecké generace, která v 70. a 80. letech 20. století zásadně posunula hranice himalájského lezení.
Tadeusz Kurtyka byl v celém Polsku známý spisovatel, píšící pod pseudonymem Henryk Worcell. Tadeusz byl velmi sečtělý a už jako šestnáctiletý utekl od těžké dřiny na statku do univerzitního města Krakov. Tam si našel práci jako umývač nádobí v restauraci Grand Hotel. Posléze povýšil na číšníka. V tomto podniku se scházeli vlivní obchodníci, průmyslníci a kulturní ikony. Tadeusz si brzy začal sepisovat útržky a příběhy, které zaslechl. V roce 1936 vyšla útlá knížka Zaklete rewiry*, které v Polsku způsobily rozruch a odstartovaly jeho spisovatelskou kariéru. Po válce se oženil s Antoninou, se kterou se seznámil v pracovním táboře. Přestěhovali se do malé vesnice Skrzynka nedaleko Kladska, kde se jim 25. července 1947 narodil Wojtek. Polsko se nacházelo v troskách. Nikdo si hlavu nelámal se zápisem do matriky a tak se stalo, že jeho datum narození posunuli a zapsali až 20. září.
*Podle této knihy byl v roce 1975 natočen film ve spolupráci s Československem, který v češtině nese název Dvojí svět hotelu Pacifik. Ve filmu vystupuje např. Roman Skamene nebo Václav Lohniský.
Wojtek po otci zdědil mnoho. Zejména jeho rebelského ducha a umělecké sklony. Navíc v něm třímala láska k horám, kterou v sobě postupně objevoval. Rok 1968 definitivně předurčil jeho osud horolezce, když si poprvé sáhl na skálu v oblasti žulových jehel Sokoliki nedaleko Vratislavi, kde bydlel a studoval elektroinženýrství. Začal hodně cvičit a při každé příležitosti lezl. Nepatřil ale do horolezeckého spolku. Tam by se totiž musel řídit přísnými pravidly, ke kterým choval odpor. Štíhlý a šlachovitý mladík začal zanedlouho vzbuzovat pozornost. Po dokončení školy se řadil mezi nejlepší lezce v Polsku. Díky jeho pružnému, intuitivnímu a přirozenému přístupu k lezení dostal přezdívku Zvíře.
Mladý Wojtek v Tatrách (Archív Janusz Kurczab) a během výpravy na Lhotse v roce 1974 (foto Bogdan Jankowski).
V létě roku 1968 a 1969 vtrhl do Tater. V té době byly nejtěžší cesty hodnoceny úrovní VI. Pro Wojtkův přirozený talent nepředstavovaly žádný problém. Do konce léta 1969 zvládl přelézt snad všechny šestkové cesty na polské straně Tater. Nelegálně překračoval hranice a lezl i na Slovensku. V roce 1970 posunul tehdejší stupnici na úroveň VI+ , když vytvořil a přelezl novou cestu ve východní stěně Malého Mlynára. Jeho největší úspěchy v Tatrách přišly v zimě. Zimní lezení nebylo sice nic nového, nicméně v určitých ohledech bylo ještě v plenkách (přelézání kolmých ledopádů ap.). Navíc zde bylo možno podniknout mnoho nových zimních prvovýstupů. Přelezl několik cest v obávané Kazalnici Mengusovské. Tyto zimní prvovýstupy v drsných podmínkách trvaly několik dní. Získával tak cenné zkušenosti z bivaků ve stěnách. Naučil se udělat si co největší pohodlí a přežívat ve stěně jednoduše a bezpečně.
První zahraniční úspěchy
Poprvé se Wojtek setkal s opravdu vysokými horami v Hindúkuši v roce 1972. Desetičlenná výprava měla za cíl 7017 metrů vysoký Akher Čong. I když se Poláci vybavili jak nejlépe mohli, tak přesto vypadali jako ze středověku. Wojtek to přirovnal k utečencům z gulagu. Nejenže se mu podařilo s touto výbavou vystoupit dosud neznámým terénem na výše zmíněný Akher Čong, ale po jednom dni odpočinku se vydal a zdolal Koh-e Tez (7015 m). Nejdůležitější pro Wojtka bylo, že vše zvládl tzv. alpským stylem. V alpském stylu si každý horolezec nese vše potřebné na dobytí vrcholu v batohu. Nezakládají se postupné výškové tábory, pouze jeden základní na úpatí hory. Výstup se sice stává na takové vysoké hory těžším, ale o to víc je hodnotnějším a „čistějším“. A to Wojtkovi učarovalo. Volnost a svoboda. Žádné mamutí expedice, žádné zdlouhavé fixování lan a budování táborů. K tomu přispěl i fakt, že Wojtek byl a je silným introvertem. Tento volný styl pak dokázal jako jeden z prvních přenést i do Himálaje.
V únoru v roce 1974 přijel do Norska společně se čtyřmi parťáky, aby pokořili první zimní výstup slavnou Francouzskou cestou ve Stěně Trollů (Trollvenggen). Jedná se o nejvyšší kolmou skalní stěnu Evropy – celých 1100 metrů. Šedá žula je labyrintem spár s velkými převisy. Norský tisk považoval tento pokus za bláznovství a jistou sebevraždu. Wojtek se nenechal odradit. Měl výbornou formu z předešlých zimních sezón v Alpách a Tatrách. Výprava sebou tahala 600 metrů lan, 200 skob, 40 lahví benzínů a zásobu jídla na osmnáct dní. Stěnou postupovali jen velmi pomalu kvůli nesmírné obtížnosti a drsným zimním podmínkám. Výstup trval 13 dní. Jednalo se tehdy o nejdelší nepřerušený zimní výstup. A navíc neexistovala žádná možnost záchrany ze stěny. Tento počin zaujal tehdejší hodnostáře v Polsku. Wojtkovi se tak otevřely dveře do Himálaje, které byly pouze pro nejlepší z nejlepších.
Himálajská dobrodružství
Poprvé se vydal s velkou expedicí na Lhotce v roce 1974 a v roce 1976 na K2. Obě expedice skončily neúspěchem kvůli špatnému počasí. Tyto dvě zkušenosti nasměřovaly Wojtka k podnikání výstupů v alpském stylu. Nelíbilo se mu hned několik věcí, hlavně ono nekonečné vynášení zásob a hlasování, kdo se pokusí o vrcholový útok. Chtěl se prodírat k vrcholu po neznámých cestách a rozhodovat se sám za sebe.
Poprvé zdolal osmitisícovku novou cestou alpským stylem v roce 1980. Byla to Dhaulágirí (8167 m) východní stěnou. V rámci toho výstupu stěnou ale nedosáhl vrcholu kvůli špatnému počasí. O několik dní později zdolal vrchol po „normálce“. O rok později se na jaře a na podzim pokusil dobýt Makalu (8 484 m) západní stěnou. Sice neúspěšně, ale podruhé se poznal s legendárním Jerzym Kukuczkou.
Kurtyka – Kukuczka 1982 -1984
Toto krátké spojenectví bylo předzvěstí velkých a nadčasových počinů. V historii himálajismu byste stěží našli silnější dvoučlenný tým. Velká síla, houževnatost, víra, intuice a technické lezecké dovednosti – to byly přednosti tohoto týmu. V roce 1982 se oba dostali, navzdory stannému právu v Polsku, na ženskou výpravu na K2. Vedoucí Wanda Rutkiewiczcová je ale nepustila na vrchol, ten měl patřit výhradně ženám. A tak nelegálně vystoupili na vedlejší Broad Peak. Jako důvod uvedli, že pořizovali ze svahů fotografie pro ženský tým. Během sestupu z vrcholu se střetli s Reinholdem Messnerem, který stoupal vzhůru. Po krátkém rozhovoru vše pochopil a rozloučil se slovy: „V klidu, chlapi. Já si to nechám pro sebe.“
V roce 1983 přišly na řadu Gašerbrum I (8080 m) a Gešerbrum II (8034 m) – oba vrcholy chtěli vylézt novými cestami. Prvně se vrhli na G2. Během aklimatizace a pak samotného vrcholového útoku navíc zvládli ještě několik dalších vedlejších vrcholů. Následně přečkali 20 dní v základním táboře kvůli špatnému počasí. Už to vypadalo, že to vzdají. Nakonec se počasí umoudřilo. Na G1 vyrazili 20. července a 24. se úspěšně vrátili zpět. Dvě nové cesty na osmitisícovky a navíc v rámci jedné výpravy. Do té doby to nikdo před nimi nedokázal. Trvalo dlouhých 25 let, než se to opět někomu podařilo.
Následující rok 1984 byl ve znamení další nadčasové akce. Cílem byl přechod všech tří vrcholů Broad Peaku najednou – hlavního (8051 m), centrálního (8011 m) a severního (7490 m). Tyto vrcholy spojuje deset kilometrů dlouhý hřeben. Prostě hřebenovka v extrémní nadmořské výšce. Vyrazili v pátek 13. července. Wojtek uvedl, že je to jeho šťastné datum. A měl pravdu. Všechny tři zvládli za neustálého bičovaní větru a zpět se vrátili 18. července. Opět dokázali něco, co nikdo jiný před tím. Tento přechod se podařil zopakovat až po jedenácti letech. Nicméně tady se jejich cesty rozešly. Názorově na tom byl každý jinak a navíc Kukuczka propadl honbě za dobytím všech osmitisícovek. Wojtka naopak lákaly krásné a neobjevené linie ve stěnách.
Výstup 20. století
Gašerbrum IV bude navždy spojený se jménem Kurtyka. V himálajských měřítcích chybí G IV opravdu kousíček, aby překonal hranici 8000 metrů. Měří totiž 7925 metrů. Tato téměř dokonalá pyramida se vyznačuje svou 2500 metrů vysokou západní stěnou, která je nazývaná jako Zářivá stěna. Je ceněna kvůli své obtížnosti a kráse. To bylo to, co Wojtka nezměrně přitahovalo – krása a dosud neprostoupená stěna. Za parťáka si v roce 1985 vybral Rakušana Roberta Schauera. Po několika nezdarech zahájili výstup 12. července. Postup ve stěně byl pomalý kvůli obtížnosti a mrazivému počasí. Bivaky se odehrávaly na úzkých římsách.
16. července začalo přituhovat. „Katastrofa. Hurikán. Neustálý nedostatek spánku. Sněhová vánice. Jídlo dochází. Slunce nevidíme vůbec.“ poznamenal si Wojtek do deníku. Jištění mělo spíše psychologický efekt. Prostě aby tam něco bylo. Spár na zatlučení skob bylo málo a někdy byly i 40 metrů od sebe. Tak dlouhý pád by neudržela sebelepší skoba. 18. července je počasí uvěznilo nadobro ve výšce 7800 metrů. Návrat zpět z této stěny nebyl možný. Nezbývalo nic jiného než bouři přečkat. Další možností byla jen jistá smrt. Bez benzínu, jídla a pití museli přečkat dvě noci. 20. července se počasí uklidnilo. Odpoledne se konečně dostali na hřeben. Na vrchol to nebylo daleko, ale kvůli hlubokému sněhu to vzdali. Věděli, že každý další krok by byl krokem k věčnosti. Po cestě dolů měli štěstí, že narazili na opuštěný sklad jídla. Zpět do tábora se dostali 23. července za doprovodu halucinací, přeludů a záhadné třetí postavy, jejíž přítomnost pociťovali oba. Celkem tedy 11 dní, 3 dny bez jídla a 2 bez vody. Tento počin se zapsal do historie horolezectví jako výstup 20. století kvůli své délce a extrémní náročnosti. Zároveň je to jeden z nejextrémnějších výstupů, který byl provedený alpským stylem.
Další úspěchy
I když byl G IV jeho horolezeckým vrcholem, tak nemůžeme opomenout i další významné výstupy. Především výstup na Trango Tower (6239 m) v roce 1988. Jedná se o symetrickou žulovou věž v Himálaji, která se tyčí do nebes. Wojtek propadlý estetičnu nemohl této jehle odolat. Na vrchol vytvořil, společně Erhardem Loretanem ze Švýcarska, novou cestu ve východní stěně. S Erhardem podnik ještě několik dalších výprav do Himálaje. V roce 1990 si vybrali Čo Oju (8188 m) a její jihozápadní stěnu. Stěnu téměř vyběhli spolu, ale nenavázáni a „nahatí“ – tedy jen nalehko jen s nutným vybavením, pár tyčinkami a bez spacáku. Jednu noc strávili v sedě na batozích pod vrcholem. O par dní později zvládli stejným stylem Šiša Pangmu (8008 m). Hora, která v průběhu let Wojka nikdy nepustila na vrchol, je K2. Celkem se pokusil 5x dobýt vrchol, nejčastěji západní stěnou.
Doma v Polsku vytvořil několik významných cest Tatrách, hlavně ve stěně Kazalnice Mengusovské. Jednu ze svých nejtěžších cest vytyčil ve vápencové věži Raptawica v Červených vrších v Tatrách (obtížnost IX UIAA). V polské Juře přelezl ve 46 letech sólo cestu hodnocenou za IX UIAA. Dodnes se jedná o nejtěžší sólo výstup v Polsku. Přelez trénoval několik měsíců.
Nikomu se nic nestalo
Wojtek je opět složitou postavou horolezectví. Jakožto introvert nikdy moc netoužil po slávě. Své výstupy především uskutečňoval v rámci svého „uměleckého cítění“, které bez pochyb zdědil po svém otci. V lezení totiž spatřuje jistý druh umění. Většinu stěn a hor si vybíral kvůli jejich kráse. Rád v nich vytvářel nové cesty. Lákaly ho neprozkoumané linie. Sice vyrůstal v silně věřící rodině, ale věřící nikdy nebyl. Jeho náboženstvím je příroda, se kterou je úzce spjatý. Vždy pociťoval vnitřní vztah s horou, na kterou lezl a v duchu s ni promlouval. Ve velkých nadmořských výškách prožíval zvláštní stavy vědomí – jednotu s prostorem a časem.
Je důležité zmínit, že se během jeho výstupů žádný jeho parťák nezahynu a ani se nezranil. Velmi dbal na bezpečnost a jeho intuice ho vždy upozornila na nebezpečí. Ovládal umění vrátit se, vycouvat a vzdát se vrcholu nebo stěny (pokud to bylo možné). Což nejen mu nepochybně několikrát zachránilo život. Ne každý horolezec to totiž dokáže. To byl mimo jiné jeden ze zásadních rozdílů mezi Kurtykou a Kukuczkou – ten jen tak nedokázal vycouvat, jel na doraz. V roce 2016 převzal, i když neochotně a po delším přemlouvání, cenu Zlatý cepín za celoživotní úspěchy v horolezectví. Dnes poklidně žije v malém městečku Zabierzow nedaleko Krakova. Manželství, ze kterého vzešly dvě děti, se mu rozpadlo kvůli horolezectví.
O Kurtykovi vyšla v nakladatelství Jota kniha Kurtyka: Polská hvězda světového horolezectví.
