Příčný vrch – ráj středověkých kovkopů

Příčný vrch je situovaný asi 5 kilometrů jižně od města Zlaté Hory. Dosahuje výšky 975 metrů nad mořem a je tak nejvyšším vrcholem Zlatohorské vrchoviny, která se nachází v severní části Hrubého Jeseníku. Příčný vrch vypadá z dálky jako dlouhý a plochý hřeben. Jeho masív byl v hledáčku již od středověku. Nejenže byl vybudovaný rozlehlý hrad ze 13. století v jeho severních svazích, ale hlavně zajímalo středověké kopáče jeho nerostné bohatství. A jak už název této vrchoviny napovídá, jednalo se hlavně o zlato. Zlatonosná hora je proto protkána velkým množstvím štol.

Protější protáhlý Příčný vrch z Biskupské kupy (890 m) a dole kousek města Zlaté Hory. Realita je dnes mnohem horší – zdejší lesy hodně prořídly a je to smutný pohled.
Příčný vrch od Solné hory.

Starohoří a Velké pinky

Tím, čím se nejvíc odlišuje Příčný vrch od okolí, je velké množství šachet, jam a pinků. Člověk si pokládá otázku, jak to tady ve středověku asi vypadalo. Je totiž zřejmé, že někde pod vrcholem existovala i hornická osada. Nejspíš se jmenovala Erlitz nebo Olsincze. Tedy podle olší, původně a hojně se zde vyskytující vegetace. Olše se navíc velmi hodila v důlních stavbách, protože ve vodě nehnije. Dodnes se zachovalo několik kamenných základů, vodních nádrží a odpadní haldy, ve kterých byly nalezeny keramické střepy. Hluboké terénní zářezy ve svazích jsou pozůstatky cest, které spojovaly shluky budov a těžební jámy. Dnes opět slouží jako cesty, ale pro turisty. Zpracování vytěžených rud tedy probíhalo na vrcholovém hřebeni Příčného vrchu.

Nejzajímavějším místem v tomto směru je Starohoří neboli Altenberg (930 m), situovaný jižně pod vrcholovým hřebenem. První pokusy o povrchovou těžbu se datují do období Keltů. Tehdy se zlatonosné rudy těžili do hloubky okolo 10 metrů. Ve 13. století probíhala těžba zlata v okolí města Zlaté Hory. Až později, na přelomu 13. a 14. století, se horníci zaměřili na vrcholové partie Příčného vrchu, hlavně do oblasti Starohoří. Písemnosti z tohoto období se zmiňují o 4 dolech. Tehdy se prokutali až do hloubky 60 metrů. Problém byl se zavodňováním chodeb, proto byla vyražená odvodňovací štola s délkou asi 280 metrů. A to vše s jednoduchými nástroji a o osvětlení nemluvě. Je jasné, že pracovní podmínky nebyly úplně ideální. Horníci pracovali v předklonu ve velmi úzkém prostoru někdy i víc jak 12 hodin.

Starohoří. Místo, které stojí za navštívení. Skrývá v sobě zvláštní kouzlo. V okolí je mnoho pinků, které jsou oplocené. Ty největší jsou od této křižovatky několik desítek metrů pěšinou do kopce.

Někdy v 16. století byla o něco níž pod Starohořím vyražena tzv. II. dědičná štola nebo též Althackelsberg (775 m), která měla sloužit pro odvodnění nižších dobývek. Nicméně díky ní se prokopali k dalším a větším ložiskům drahých kovů. Štola má na délku 900 metrů což znamená, že se dostali až pod hřeben Příčného vrchu a do hloubky 200 metrů. V určitých intervalech byly proraženy až na povrch celkem 4 větrací jámy. Předposlední dosahuje hloubky téměř 100 metrů. Limitujícím faktorem těžby, jak jsem se již zmínil, bylo velké množství důlní vody. V 17. století vzniklo impozantní vodotěžní dílo, kdy nejhlubší dobývky sahaly ještě o 96 metrů níž než samotná II. dědičná štola. Velké mihadlové čerpadlo, které pohánělo vodní kolo o průměru 19 metrů, odčerpávalo vodu z hloubky 96 metrů na úroveň II. dědičné štoly, odkud samospádem odtékala v dřevěném potrubí na povrch.

Rozložení pinků ve Starohoří. Znázorněné štoly jsou pouze ty hlavní. Jinak se jedná o labyrint chodeb, komínů, komor ap. V komorách vysokých až 50 metrů se dochovaly žebříky, povaly a jiné památky. V 17. století zde pracovalo okolo 65 havířů, kteří za rok vytěžili 5 – 10 kg zlata.

Mnoho chodeb existuje dodnes, jsou ovšem velmi nestabilní. Co však může návštěvník spatřit a obdivovat jsou tzv. Velké pinky. Ty vznikly v 16. století zavalením přípovrchových dobývek dolů. Naučný chodník od rozcestí Starohoří přichází k impozantní Schäfer Pinge o rozměrech 50 (délka) x 50 (šířka) x 30 (hloubka) metrů. V protějších skalních stěnách lze spatřit relikty zavalených důlních chodeb. Následuje Mittel Pinge I (60 x 40 x 25 metrů) a Mittel Pinge II (40 x 40 x 20 metrů). Je těžké si je představit a ani žádná fotka nedokáže vystihnout jejich velikost. Kdyby vás někdo před ně postavil bez předchozích informací, tak bez pochyb řeknete, že se jedná o dílo přírody. O to víc je fascinující, že to dokázal člověk středověký.

Co se samotné těžby týče, tak ta byla ukončena vcelku nedávno a to v roce 1993. Příčný vrch kromě zlata nabízel také stříbro, olovo, měď a pyrit. Hora je tedy opravdu prošpikována a celková délka veškerých chodeb se odhaduje na 100 – 120 kilometrů. Za celých 700 let hornické historie vydal Příčný vrch přibližně 5 tun zlata, 746 kilogramů stříbra nebo 395 tun olova.

Velké pinky, konkrétně Schäfer Pinge. Obrázek dobře zachycuje protější skalní stěny, ve kterých lze vidět pozůstatky chodeb. Foto je staršího data. Dnes jsou pinky zalesněné vysokými smrky (mé foto se nepovedlo kvůli špatnému světlu). Zdroj: podzemi.solvayovylomy.cz
Stezka podél Velkých pinků.
Pohled na dno Mittel Pinge I. Na první pohled vypadá, jako by se jednalo o přírodní propadlinu.

Kaple sv. Anny

Kapli svaté Anny nalezneme jen o necelých 200 metrů vedle a něco níž, než je ústí II. dědičné štoly. Od Starohoří se k ní můžeme vydat po modré i zelené značce. Nejstarší dřevěná kaple, postavená asi v roce 1450, stála v místech dnešní mohyly sv. Rocha. Nacházela se tedy velmi blízko dolů, což bylo výhodné pro horníky, kteří před sestupem vykonávali pobožnost. Později kaple vyhořela. V roce 1653 byla vybudována nová dřevěná kaple sv. Anny na jejím současném místě. V důsledku úpadku hornické činnosti během 18. století přestala být kaple využívána a postupně chátrala. Podle pověsti se místnímu kováři v chátrající kapli zjevila ženská postava. Nechal proto vystavět novou zděnou kapli hned vedle. Ta sice do základu vyhořela v roce 1888, ale ještě byla obnovena. Úplný úpadek nastal po vysídlení původního obyvatelstva v roce 1946. V roce 2016 se místní spolek pustil do rekonstrukce v modernistické podobě. Dokončena by měla být v roce 2021.

Mohyla svatého Rocha se nachází asi 300 metrů východně od rozcestí Starohoří na modré značce, která pokračuje vzhůru k rozcestí Hřeben a dále pokračuje na Edelštejn a Zlaté Hory. Pochází z roku 1848 – z období po tzv. bramborovém moru. Na čelní straně je mramorová deska, do které jsou vepsání všichni, kteří se na stavbě podíleli. Někde v těchto místech stála původní dřevěná kaple.
Rekonstrukce kaple sv. Anny s prosklenou střechou. Okolo roku 1500 začala být uznávanou patronkou horníků sv. Anna. Úplně původní kaple byla zasvěcená sv. Barboře.

Hrad Edelštejn

Výstavba hradu Edelštejn úzce souvisí s těžbou zlata. Byl totiž postaven, aby hlídal zlatorudné doly v jeho blízkém okolí a nedalekou zemskou hranici. Když se dnes vydáte po modré značce ze Zlatých hor na Příčný vrch, tak narazíte na pár fragmentů zdiva a věží. Nějaký bezvýznamný hrad, pomyslíte si. Zdání klame. V tomto případě se jednalo o jednu z nejmohutnějších pevností ve Slezsku. Na délku měl 120 metrů a na šířku 65 metrů. Konec hradu přivodil Jan ze Žerotína, který přepadával kupce jedoucí na Moravu. Edelštejn byl navíc baštou husitství. V roce 1467 se vratislavský biskup Jošt z Rožmberka spojil s katolickými stavy z Čech a Slezska a hrad po několika dnech dobyl. Mocnou pevnost nechal pobořit, aby se nestala ohniskem proti katolickému Slezsku. Poté již hrad nebyl obnoven.

Takhle nějak vypadal…
… a tohle zbylo. Další větší zbytky jsou na protější straně.

Údolí ztracených štol

Co nemůžeme opomenout a co opět souvisí s těžbou zlata je Údolí ztracených štol – název jako vystřižený z nějakého fantasy příběhu. Údolí se nachází mezi městem Zlaté Hory a obcí Dolní Údolí. Všechny budovy, hornické sruby a zlatorudné mlýny, jsou replikami, které byly zhotovené podle dobových nákresů. Původní středověký náhon sloužil k rozplavování svahu nad pravým břehem Olešnice, kde byly tímto způsobem těženy zlatonosné sedimenty. Osada byla ve středověku opevněná a součástí byla zvonička a tavící pec. V zimních měsících nejsou k dispozici komentované prohlídky, nicméně si areál můžete volně prohlédnout.

Zlatorudné mlýny a krásná zimní podívaná. Mlýny sloužily k drcení rudy. Opět starší snímek, jelikož okolní smrkový les je fuč a místo tak ztratilo kousek ze svého kouzla. Zdroj obrázku: krajpokladu.cz
Replika tavící pece.

Poutní kostel P. Marie Pomocné

V severovýchodním svahu Příčného vrchu narazíme na poutní kostel Marie Pomocné. K tomuto místu se vztahuje zajímavý příběh z dob třicetileté války. Obyvatelé prchali před švédským vojskem do lesů a hor. Mladá Anna Tannheiserová utekla do těchto míst na kopec zvaný Boží Dar. Úkryt jí poskytla skála a mohutná jedle. Zrovna zde na ní přišly porodní bolesti a porodila syna Martina. Chlapec se během svého života stal váženým radním Zlatých Hor. Jeho dcera pak splnila jeho poslední přání. Nechala zhotovit obraz Panny Marie, který pověsila na starou jedli, pod kterou se její otec narodil. Toto místo zanedlouho začalo přitahovat první poutníky. Během následujících let zde byla postavena kaple, v roce 1805 dále rozšířena, v letech 1834-1841 pak pro nedostatek kapacity nahrazena poutním kostelem a křížovou cestou. Nynější kostel byl postaven v roce 1995, protože ten původní byl srovnán se zemí v roce 1973. Základní kámen posvětil ve Velehradě Jan Pavel II.

Přírodní zajímavosti

Abychom nezůstali jen u těch lidskou rukou vytvořených památek, tak Příčný vrch nabízí i ty přírodní. Samotný vrchol je velmi plochý a tvarově nevýrazný. Asi byste jej i těžko našli, pokud by nebyl označený triangulační tyčí a rozcestníkem na stromě. V jeho svazích je roztroušeno mnoho skal a balvanů. Nejvýraznější jsou Táborské skály, které se nacházejí na červené značce asi 1,5 kilometru severozápadně od vrcholu. Skupina skal je zakončená vyhlídkou z volně uložených kamenů a kovovým zábradlím. Z této vyhlídky lze spatřit Králický Sněžník a kousek Rychlebských hor společně s rovinatým Polskem. Kousek nad touto vyhlídkou je Olověná štola, která také pochází ze středověku.

Na stejné červené, ale na opačné jihovýchodní straně necelých 700 metrů pod vrcholem, se nacházejí Hornické skály. Jedná se o zajímavý dlouhý skalní hřbet, který připomíná střechu a také tak trochu nějaký tatranský hřeben. Jižní část je zakončená dřevěným křížem, od kterého jsou hezké výhledy hlavně na Medvědí vrch a Orlík.

Přidávám zde tip na okruh, který vede od prostorného parkoviště ski areálu Příčná Zlaté Hory a ukáže vám to nejpodstatnější. Neminete tak Údolí ztracených štol, Táborské skály, nezapomeňte odbočit na Starohoří a Velké pinky (odkud lze sestoupit ke kapli sv. Anny), krátkou odbočkou navštívíte Příčný vrch (opět lze ten kousek sestoupit k Hornickým skalám) a zpět na parkoviště se vrátíte přes Edelštejn.

Lehce poničený vrcholový rozcestník.
Vrchol Příčného vrchu. Po lesních cestách lze snadno vyjet i na kole.
Táborské skály.
Táborské skály. Jelikož je okolí odlesněné, tak jde spatřit i Praděd.
Zakončení Táborských skal v podobě malé kamenné vyhlídky.
Výhled z vyhlídky na část Jeseníků a Rychlebských hor.
Kousek nad vyhlídkou je Olověná štola.
K Hornickým skalám vede odbočka červené značky.
Dřevěný kříž na Hornických skalách, v pozadí Příčný vrch.
Pohled z Hornických skal směrem na Biskupskou kupu.
Výhled z jižního konce Hornických skal na Medvědí vrch a vpravo od něj mohutnější Orlík.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.