Pavel Pochylý

„Nemožné je jen jednou z možností.“

Nejzkušenější a nejtalentovanější slovenský horolezec, průkopník extrémního horolezectví, ale také komplikovaná osobnost plná kontroverzí – tak by se dalo jednoduše charakterizovat Pavla Pochylého. Hlouběji asi nebudeme zacházet. „Neodvážím se ho charakterizovat, i když jsem vystudovala psychologii,“ řekla Katarína Gromová, která s ním žila v posledních letech jeho života. Myslím, že je velmi pravděpodobné, že kdyby se Pavel narodil např. ve Švýcarsku nebo někde v Americe, byl by z něho světoznámý horolezec a průkopník. Jeho možnosti se smrskly téměř jen na Vysoké Tatry, kde dostal od polských lezců přezdívku „Pavúk“. Ale i tam dokázal jeden mimořádný výkon na světové úrovni, který dodnes nikdo v podobném duchu nezopakoval.

Pavel se narodil 25.9. 1945 v Galantě, avšak v roce 1950 se celá rodina přestěhovala do Bratislavy. V nejdůležitějším období dospívaní zavřeli jeho otce na dvanáct let. Nikdo nevěděl pořádně za co, ale určitě to mělo nemalý vliv na Pavla a jeho sourozence. Nasměřovalo ho to k revoltě a navzdory problémům ve škole byl už jako chlapec velmi sečtělý. Rodina Pochylých bydlela na dunajském nábřeží v jednom domě s lékařskou rodinou Ballayových. Právě bratři Ballayovi nasměřovali k horolezectví všechny tři bratry Pochylé – Petra, Pavla i nejmladšího Odreje. Ballayovi je brali přes prázdniny na chatu do Tater, kde v nich vzbudili zájem o hory. I přesto, že Pavel byl jako dítě nemocný a neměl svalovinu, se dokázal vypracovat velmi rychle. Neustále trénoval a měl oblezené snad všechny zdi a skály v Bratislavě.

Podoby Pavúka. Zleva: velmi mladý, v době největší slávy, během věznění v Leopoldově a na sklonku života. Zdroj: sudeckikw.pl

Pavúci v Tatrách

V horolezeckém klubu si je jako 14 – 15 leté kluky vzal na starost Ján Ďurana. Ve výcviku postupovali velmi rychle. „Porušili jsme všechna pravidla ve výchově. V takovém věku ještě nemohli lézt těžké cesty, ale já jsem potřeboval spolulezce, a tak na skalách dělali i těžké prvovýstupy,“ zavzpomínal Ďurana. „Celé další léto jsme strávili v Tatrách a dělali jsme významné výstupy, kterými jsme úplně na hlavu postavili zásady tatranského lezení“. Skupině kolem Jána Ďurany se začalo přezdívat Pavouci a to díky Pavlovi. Měl dlouhé ruce a nohy a krátký trup. Ale hlavně jako pavouk i lezl.

Hned po příchodu do Tater vzbuzoval Pavúk respekt ale zároveň i kontroverzi. Nedodržoval žádná pravidla a do stěn nastupoval v kteroukoliv denní dobu, i když se blížila bouřka. Odmítal konformismus, nepřizpůsoboval se stávajícím poměrům a zásadám. Tím si nadělal mnoho nepřátel nejen v horolezeckém světě. Bořil na tehdejší dobu limity v Tatrách. Nebál se žádné stěny. Nejvíce navštěvoval údolí kolem Zeleného plesa, Ostrvu, Ganek nebo Věž Železné brány. V Tatrách zvládl více než 300 těžkých výstupů, což je úctyhodné číslo. Mnoho z nich bylo hodnotnými prvovýstupy. Například cestu plotnou v jižní stěně Jestřábí věže (1963), prvovýstup v Galerii Ganku a taktéž i v zimě (1963), zimní superdirettissima na Malý Kežmarský štít (1967), superdirettisisima Kazalnice Mieguszowiecké (1970), Černým pilířem v západní stěně Lomnického štítu (1970)…

Dalo by se říct, že každý tehdejší horolezecký problém vyřešil tím, že v každé těžké stěně udělal nejtěžší prvovýstup, který navíc zopakoval i v zimě. Jeho výstupy byly přímočaré, což je činilo o to víc vzrušujícími. Nelezl jen rukama. „Jeho největší síla byla v hlavě,“ zdůraznil Ján Ďurana. Za každým jeho výstupem byla dokonalá příprava. Byl také extrémista. Lezl jen s nevyhnutelně potřebným materiálem. Nepotřebné nebo překážející věci zahazoval. Nikdy s sebou nenosil ani spacák. Považoval ho za zbytečnost, která navlhne a zmrzne. Celou stěnu Eigeru i pochod Hlavního hřebene Tater absolvoval bez spacáku. Spal jen v lyžařských oteplovačkách a přikrýval se tzv. ždárákem – tedy potahem na stan bez tyček.

Pavel Pochylý (vlevo) s Rudolfem Hajdučikem a Milanem Matisem v Tatrách začátkem 80. let. Milan pořídil krátký videozáznam ze stěny Eigeru, který je vidět v dokumentu Pavúk, horolezec storočia. Zdroj: archív R. Hajdučika.

Přechod Hlavního tatranského hřebene

Mezi jeho nejhodnotnější akci, společně se sólo výstupem severní stěnou Eigeru, se řadí sólo přechod Hlavního tatranského hřebene v zimě v roce 1979. Přechod Hlavního tatranského hřebene absolvoval už roce 1970, ale v rámci několikačlenné expedice, která byla zásobovaná z dolin. Tento pochod ho inspiroval k provedení hodnotnější čisté varianty a to bez zásobování a navíc sólo. Hlavní tatranský hřeben vede přes Západní Tatry, Vysoké Tatry a Belianské Tatry, tedy od Hutianského sedla (také jako sedlo pod Bielou skalou) na západě po Ždiarské sedlo na východě. Celkově dosahuje délky 75 kilometrů s převýšením okolo 22 000 metrů! Jen ve Vysokých Tatrách zahrnuje přibližně přes 40 významnějších štítů a to nemluvě o nepřeberném množství věží a sedélek. Pavel opět nepodcenil přípravu. Hřeben rozdělil do několika etap a podle toho vytvořil jídelníček. Celý hřeben zvládl za necelých patnáct dní. Uvedu zde výňatky z jeho zprávy o přechodu:

…stravovanie som vyriešil tak, že sem si dopredu pripravil jedálny lístok na každý deň s presne stanovenou kalorickou hodnotou. Celková kalorická hodnota potravín, ktoré som mal zo sebou, bola 82 500 kcal. Toto množstvo by stačilo na 30 dní pobytu v horách, ale 2750 kcal na deň by v tomto prípade bola len o málo vyššia ako minimálna dávka na deň, ktorú by potreboval moj organizmus (cca 2000 kal). Dobu 30 dní som si určil ako maximurn na základe skúseností spred deviatich rokov, keď boli v období nášho prechodu najhoršie podmienky za posledných sto rokov.

Když nějaký úsek zdolal za rychlejší čas, tak se mu vytvořil přebytek jídla, který zahazoval a snižoval tak váhu batohu, která na začátku pochodu byla 30,5 kilogramů. Jen potraviny vážily 14 kilo – např. 4,5 kg masa, 1 kg ovesných vloček, 1,5 kg cukru a ve stejném množství čokoláda atd. Dále je zajímavé jeho odůvodnění, proč celou akci absolvoval:

Častokrát mi bola po návrate položená otázka, prečo som sa rozhodol pre tento výstup. Pri svojom opätovnom návrate do horolezeckého života som po rozhovoroch s mladými lezcami dospel k názoru, že zotrvávajú do istej miery na zastaralom stupni vývoja – hlavne v horolezeckom myslení. Ked som vyslovil názor, že v súčasnej dobe technické prostriedky i skúsenosti z predchádzajúceho vývoja v ČSSR i ve svete (odklon od mamutích expedícií – expedičného dobývania ťažkých stien – návrat k modernej forme „klasického“ horolezectva) je možné aplikovať i v našich podmienkach, považovali ma len za utopistického teoretika.

Ešte by som sa rád vyslovil k otázke: Prečo sólo? V príprave i pri štúdiu materiálov som nepočítal s tým, že pojdem sám. V súčasnej dobe však sa sólovýstupom pripisuje väčší význam, než aký v skutočnosti majú. Podliehajú laickej i nelaickej glorifikácii a sú nadraďované nad výstupy v družstve. Ja osobne som kategorickým odporcom takéhoto prístupu k sólovýstupom, ale v súčasnej situácii som si dovolil s chladnou vypočítavosťou zneužit obecné povedomie, a preto som sa rozhodol prechod urobit sólo.

Ja sám považujem za vrcholné výkony výkony podávané v družstve. Tieto výkony sú psychicky náročnejšie. Pri sóle je lezec zodpovedný len za seba. Mieru zodpovednosti si určuje opäť len sám vzhľadom k svojej osobe. Omyly, chyby a ich dosledky majú teda dopad len na vlastné ja. Pri lezení v družstve sa miera zodpovednosti zvyšuje, a tým sa násobí i psychická zátaž a to ako v negatívnom, tak i v pozitívnom zmysle.

Zimní přechod charakterizují někteří jako mnohem hodnotnější počin než třeba výstup na Mount Everest klasickou cestou. Až v roce 2013 pokořila v zimě celý hřeben dvojice lezců ze Slovenska Michal Sabovčík a Adam Kadlečík. Jak sami uvedli, bylo to na hraně i s moderním vybavením a lehčími batohy. O to víc je udivující Pavlovo sólo v dobovém oblečení a s dobovou výbavou. Dodnes se nikdo sám do takové akce nepustil. I když jak sám Pavúk uvedl, spolupráce ve družstvu je hodnotnější.

Vpravo s ruským horolezcem Eduardem Myslovským a vlevo s Josefem Justem ve Slezském domě před expedicí na Everest.

Eiger a výprava na Everest

Velký ohlas ve světě a hlavně ve Švýcarsku vzbudil jeho zimní sólo výstup ideální direttissimou v severní stěně Eigeru (3970 m), která se řadí mezi nejvyšší a nejobávanější v Alpách. Více než 1800 metrů zmrzlé skály, kde výstup neulehčuje padající kamení, led a sníh. Zahynulo zde velké množství lezců a proto bývá nazývaná také jako Mordwand (vražedná stěna). Jeho výprava na severní stěnu Eigeru v roce 1983 byla opět kontroverzní jako on sám. Na švýcarskou hranici se propašoval v kufru auta. Cestoval s ním i Milan Matis. Jejich švýcarské víza anulovali, jelikož se v severní stěně zabilo mnoho lezců. S tím si vůbec nelámal hlavu – nastoupili co nejrychleji do stěny, aby je nemohli odklidit. Když Pavel uviděl, co je čeká, odmítl lézt s Milanem a vrhl se do stěny sólo. Nechtěl nést zodpovědnost za někoho jiného, neměli ani uzavřené pojistky po případnou záchranu. Čtrnáct dní bojoval sám ve stěně. Hrozné zimní podmínky dosvědčuje i fakt, že když dosáhl vrcholu, tak se nikdo neodvážil jít mu naproti s oblečením a jídlem z opačné, téměř chodecké strany. Opět rozdělil lezeckou komunitu – pro někoho byl lezecký génius a pro jiné magor.

Severní stěna Eigeru neboli Mordwand. Takové počasí Pavúk asi neměl. Ve stěně je i několik československých prvovýstupů. Zdroj obrázku: wikipedia.com

Díky svým postojům se dlouho nedostal na himálajskou výpravu. Byl pozvaný teprve až se za něj přimluvil Ivan Fiala, který organizoval první československou výpravu na Everest v roce 1984. Mnoho členů ale protestovalo. Zařadit Pavúka do expedice, kde bude natahovat fixní lana prostě nemohlo fungovat. A měli pravdu. Již v Káthmandu ohlásil svůj vlastní program, který mimochodem plánoval dlouho před tím. Byl to výstup Boningtonovou cestou sólo. Pavel přípravě na Everest podřídil vše. Netajil se ani používáním ve sportu zakázaných podpůrných prostředků pod dohledem lékařů. Když v terénu zjistil, že je cesta nad jeho síly a schopnosti, tak se vydal Polskou cestou, kterou zajistila expedice. O život málem přišel ve výšce přibližně 8350 metrů a musel se vrátit zpět. O této výpravě vyšla kniha, ale jméno Pochylý bylo záměrně vynecháno.

Pavúk v Himálaji. Zdroj: Outdoorfilmy.sk.

Konec horolezecké kariéry a konec samotného Pavúka

Nutno podotknout, že velkou část své horolezecké kariéry strávil ve vězení. První trest si odpykal jako voják, když v roce 1965 odmítl podepsat vojenskou přísahu a dezertoval. Dostal 16 měsíců v Sabinově. Dále si odseděl 6 let za nedovolené podnikání v ostravské věznici , kterou opustil v roce 1978. Jeho lezeckou kariéru definitivně ukončil návrat z expedice na Everest. V roce 1985 byl za nepřítomnosti odsouzený na 11 let za ekonomické podvody (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) a opuštění republiky. Snažil se emigrovat za sestrou do Kanady, což skončilo fiaskem a nakonec byl dopaden a odvezen do Leopoldova. Podle soudu bylo největším přečinem, že upravil desetinnou čárku v příkazu úhrady za zájezd cestovní kanceláře do Čimbulaku v Ťan – Šanu. Místo 192 790 zaplatil pouze 1927,9 Kčs. A dále objednal, ale nezaplatil dva tisíce litrů benzínu, 40 kilo bílého peří nebo 22 kusů kalhot a bund pro himálajskou expedici v roce 1984. V Leopoldově se po nějaké době stal zástupcem vězňů – ne pro svou sílu, ale intelekt. Tehdy vystupoval i v televizi. V roce 1990 byl amnestovaný a opustil věznici těsně před leopoldovskou vzpourou.

Pavel Pochylý jako zástupce leopoldovských vězňů (vpravo) koncem roku 1989, vlevo je tehdejší ministr spravedlnosti Ladislav Košťa.

V posledních letech života se stáhl do ústranní. Věnoval se péči o děti v dětském domově v Brezně se svou družkou Katarínou. Děti ho měly velmi rády, dokázal jim zpestřit život. Osudným se mu stala oslava 50. narozenin jeho mladšího bratra Ondreje. Tehdy je slavili na Zeleném plese a právě Ondrej přišel s nápadem si opět něco vylézt jako za starých časů. 25. února roku 2000 se spolu vydali na cestu Levý Ypsilon v severní stěně Malého Kežmarského štítu. Na lano se navázali po dvaceti letech. Z výstupu se už nevrátili. Po třech dnech pátrání je oba našli pod Německým žebříkem zasypané sněhem. Bratři Pochylí zahynuli v místech, v nichž kdysi uskutečnili své největší výstupy. Pavúkovi bylo 54 let.

V roce 2018 byl natočený dokument Pavúk, horolezec storočia. Je velmi zajímavý, dávám zde odkaz na stránky ulozto.cz, kde lze stáhnout. A podle ankety JAMES byl zvolený horolezcem 20. století.

Dva Pavúci – Pavel a Ondrej. Zdroj: Tatryportal.sk
Poslední sestup bratrů Pochylých z Malého Kežmarského štítu. Zdroj: plus7dni.pluska.sk/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.