Hřebenem Orlických hor – na kolech

Den první

Když jsem otevřel poprvé mapu Orlických hor v roce 2016, hned na první pohled mě zaujala dlouhá červená linie táhnoucí se od jihu na sever přes celý hřeben. Buď ji projdu nebo projedu, říkal jsem si. Svůj plán jsem nakonec realizoval až o rok později s kamarádem Hynkem. Celou hřebenovku jsem se rozhodl zdolat na kole. Po pečlivém studování terénu jsem došel k závěru, že to nemůže být žádná divočina.

Výpravu začínáme na parkovišti v obci České Petrovice. Tehdy se mi to zdálo jako nejlepší volba pro zaparkování auta. Z auta vykládáme kola a na nosiče nasazujeme brašny se vším potřebným na jednu noc. Už v Českých Petrovicích se napojujeme na červenou turistickou značku, kterou budeme následovat skoro celý den. Úsek mezi Petrovicemi a Zemskou bránou jsem řádně neprostudoval. Proto to bylo pro mě překvapení a nepříjemné zjištění, že klesáme až tak moc. V plánu je totiž absolvovat tento téměř čtyřkilometrový úsek znovu zítra během návratu.

Řeka Divoká Orlice tvoří státní hranici s Polskem až k Zemské bráně. Řeka se v těchto místech prudce stáčí a opouští státní hranici. Ve sníženém hřbetu Orlických hor si řeka vyhloubila romantické údolí a pokračuje dál do vnitrozemí Čech. Obě strany údolí lemují rulové skály. Při stavbě silnice do Bartošovic byl zde postaven v letech 1900 – 1903 kamenný most. Z pohledu na most proti proudu evokuje název Zemská brána jeho oblouk, který je rozhraním dvou okresů, a to Ústí nad Orlicí a Rychnov nad Kněžnou.

Prohlídkou Zemské brány se nyní nezdržujeme a pokračujeme dál. Červenou na chvíli opouštíme, protože vede prudce do kopce úzkým chodníkem k chatě U Rampušáka. K chatě přijíždíme po asfaltové silnici a opět se ocitáme na značce. Chvíli jedeme z kopce, pak zase prudce stoupáme až se dostaneme na příjemnou lesní cestu vedoucí téměř po rovině. Po cestě míjíme mnoho lehkých opevnění (lidově řopíků) z prvorepublikové obrany Československých hranic před Třetí říší. Před rozcestím Pánské Pole se nacházejí i větší tzv. pěchotní sruby. Pokud vás toto téma z naší historie zajímá nebo obdivujete vojenské objekty, tak určitě tvrz Haničku navštivte.  K tvrzi a přilehlým bunkrům se vychází od parkoviště u Pánského Pole u silnice mezi obcemi Bartošovice a Rokytnice v Orlických horách. Od parkoviště tedy šlapeme v davu turistů směřujících k tvrzi.

Tvrz dostala jméno podle nedaleké osady. Stavební práce trvaly 22 měsíců a dokončeny byly v roce 1938. Posádku mělo tvořit až 426 mužů. Celý komplex se skládá z šesti objektů, které jsou navzájem propojeny v podzemí a tvoří tak systém chodeb a místností o délce 1,5 kilometrů. Místnosti sloužily jako skladiště munice a potravin na několik měsíců v případě obléhání. Nadzemní objekty jsou hlavně dělostřelecké tvrze, které měly poskytovat krytí okolním objektům. Výzbroj během obsazování Sudet nebyla kompletní. Chyběly některé houfnice a děla. Němci v roce 1940 na objektech prováděli zkoušky průrazné munice a kvalitu našeho betonu. Větší újmu paradoxně utrpěly objekty až po válce. V letech 1954 – 58 Národní podnik Kovošrot nelegálně vytrhával z objektů kovové zvony, které byly odvezeny do hutí k dalšímu zpracování. Od roku 1995 je Hanička provozována jako muzeum a od roku 2006 je vyhlášena jako kulturní památka. Více informací o historii, návštěvní době a vstupném naleznete zde: http://www.hanicka.cz/.

Do objektů nicméně nevstoupíme, protože se nám nechce nechávat kola i s vybavením venku. Prohlížíme si alespoň Haničku a přilehlé objekty zvenčí. Od Haničky stoupáme příjemnou cestou a blížíme se tak k prvnímu vrcholu na hřebeni – Anenský vrch (992 m). Z hřebene vede na vrchol krátká odbočka. Na vrcholu se nachází rozhledna, vysoká 17 metrů, postavená v roce 2010. Z rozhledny máme konečně výhled na okolní krajinu (viz úvodní foto). Lze zahlédnout i Králický Sněžník. Vidíme i kousek z toho, co nás čeká. Orlické hory vypadají přesně jako podle představ vytvořené ze studia papírové mapy – mírný, nepříliš členitý horský pás. Mimo jiné se na vrcholu vyskytují další dva opevněné objekty.

Z Anenského vrchu vede mírně se svažující lesní cesta do sedla Mezivrší. Ze sedla se držíme červené značky. Jinak je možnost traverzovat po cyklotrase č. 4071 do dalšího sedla Pěticestí. V tomto sedle se občerstvujeme v přístřešku. Je zde poměrně živo. Pán z obsluhy je velmi ochotný a doplnil nám zásoby vody. Říkal totiž, že po cestě těch možností moc není. Z Pěticestí si děláme krátkou odbočku po červené ke Kunštátské kapli. Jedná se okruhovou barokní kapli z roku 1760. Sloužila hlavně k bohoslužbám dřevařských dělníků z Tyrol. Po prohlídce kaple se vracíme zpět k Pěticestí. Cestu dál po hřebeni nedoporučuji. Úsek je nesjízdný, protože vede úzkou pěšinkou v kosodřevině a mezi mladinou. Navíc je nutné překračovat několik padlých stromů. Napojujeme se tedy na asfaltovou cestu traverzující tento úsek hřebene zleva.  V sedle Pod Homolí se opět dostáváme na červenou značku a pokračujeme dál přes rozcestí Pod Jelenkou. Z tohoto místa následuje prudký stoupák na nejvyšší horu Orlických hor – Velkou Deštnou (1115 m). Pro ty které výstup zmůže, je pod vrcholem Deštné občerstvení Srub. Asfaltová cesta nevede až na vrchol. Z cesty je nutné se vydat ještě kousek (cca 200 metrů) po zelené značce pěšinou v kosodřevině. Z vrcholu není žádný výhled do okolí. Je zde pouze skruž s trigonometrickým bodem. Na vrcholu od konce devatenáctého století stála dřevěná rozhledna. Ta byla udržována až do konce 70. let 20. století. V plánu je výstavba nové rozhledny, tak uvidíme, jak to dopadne.

Následuje sjezd k dalšímu významnému místu v Orlických horách. Tím je sedlo Šerlich a nad ním Masaryková chata. Od chaty jedeme stále po hřebeni přes samotný vrchol Šerlich (1027 m). Nyní jedeme po širokém chodníku s občasnými kameny. Za vrcholem Šerlich projíždíme NPR Bukačka s přídomkem „Botanická zahrada Orlických hor“. Na loukách rostou vzácné druhy rostlin, jako např.: prha arnika, oměj pestrý či masožravá rosnatka okrouhlolistá. Louky jsou ohraničeny dřevěným plotem. Po cestě čteme několik tabulí s přísným zákazem vstupu pod hrozbou několika tisícové pokuty.

Pod Polomským kopcem (1051 m) se najednou setmělo a zničehonic začaly padat kroupy. Naštěstí bylo po deseti minutách po všem. Za celý den toho máme celkem dost, a přemýšlíme, kde zůstaneme na noc. Podle mraků to vypadá, že budeme muset rozložit celtu. Mezitím, co hloubavě přemýšlíme, procházejí dva turisté, kteří nám poradili, že máme jet o kousek dál. Dáváme na jejich radu a přesouváme se k vrcholu Vrchmezí (1084 m). Náš problém se spaním je náhle vyřešen. U cesty je vetší zastřešený přístřešek. Ještě před tím, než vybalíme vše potřebné, se jdeme podívat přímo na vrchol Vrchmezí.  Na něm stojí pomník, který připomíná, že na Vrchmezí postupně vystoupili císař Josef II. (1779), americký velvyslanec v Prusku a pozdější šestý prezident Spojených států amerických John Quincy Adams (1800) a slavný polský hudební skladatel Fryderyk Chopin (1826). Až se to zdá být neuvěřitelné, že zrovna sem. Možná k tomu přispěl fakt, že na tehdy německé straně stála chata s dřevěnou rozhlednou. Dnes je to nejvyšší vrchol polské části Orlických hor (polsky Orlica).

Kolem sedmé večer se spustil déšť v doprovodu hřmění a už to vypadalo, že máme přístřešek jen pro sebe. Najednou se vynořili další dva lidé a za nimi následovala slečna se psem. Přístřešek byl rázem plný. Protože foukal vítr, tak nám pršelo dovnitř.  Abychom tomu zabránili, do oken jsme přivázali celty. Silně pršelo celou noc.

Den druhý

Probouzíme se do krásného dne. Pokračujeme po červené ještě chvíli přes Ostružník (982 m) až na asfaltovou cestu a na ní odbočujeme doprava. Opět je to cyklotrasa č. 4071. Cesta nás dovádí až na hraniční přejezd Číhalka. Napojujeme se na tzv. Sudeckou cestu a směřujeme do velkého lyžařského střediska Zieleniec. Někde v polovině resortu odbočujeme doleva po modré cyklotrase strmě dolů po sjezdovkách. Dole Hynek jenom konstatuje, že by si nedokázal představit ten výšlap opačným směrem. Já také ne. 

Z pod sjezdovky opět šlapeme do kopce, ale mírného. Naším dalším cílem je rašeliniště Černé bahno – Topielisko. Toto rašeliniště je největším v celých Orlických horách. Rozkládá se po obou stranách cesty. Rašeliniště si prohlížíme z menší dřevěné rozhledny a také procházíme i s koly po dřevěných chodnících vedoucí po jejím pravém okraji. Vrstva rašelinné slatiny je až deset metrů. Další zajímavostí je, že právě v těchto místech pramení řeka Divoká Orlice – ta která protéká Zemskou bránou. Za Rašeliništěm prochází dálková cyklotrasa ER-2, která nás vyvádí z lesa po krásných nových asfaltových cestách k obci Lasówka.

Nyní se už budeme držet ER-2, která nás má dovést až k hraničnímu přechodu Niemojów, který je od Lasówky vzdálen 21 kilometrů. Původním plánem bylo projet od rašeliniště přes hory Bystrzyckie, ale Hynkovi se rozsypalo sedátko. Raději jsme tedy zvolili cestu po asfaltu, protože jsme nevěděli, jak dlouho naše provizorní oprava vydrží. Cesta to je příjemná, mírně z kopce. Aut po silnici moc nejezdí. Za Mostowicemi následuje téměř patnácti kilometrový úsek téměř bez známky po lidské aktivitě. Jen lesy a louky, sem tam nějaká samota či ruina. Taková opuštěná část Orlických hor. Jen jedno místo je atraktivní pro turisty – po cestě je jeden malebný rybník, ve kterém se dá koupat a po levé straně cesty je penzion.

Do Bartošovic se dostáváme po mostě v obci Niemojów. Z Bartošovic míříme po hlavní cestě a cyklotrase č. 22 zpět k Zemské bráně. Za mostem si zamykáme kola a jdeme se projít kousek přes kaňon k Pašerácké lávce. Jak už název napovídá, v minulosti sloužila především pašerákům zboží z rozvinuté Německé říše do Rakousko – Uherska. Pašovaly se předměty denní potřeby jako cukr, petrolej a tabák. Procházka se velmi hodila po dvou dnech na kolech. Na konec nás totiž ještě čekal výšlap zpět k autu do Českých Petrovic (poněkud nešťastné řešení, lepší by bylo nechat auto někde za Zemskou branou).

Celá trasa měla přibližně něco málo přes 90 kilometrů. Může se to zdát málo za dva dny. Ale já tvrdím, že není důležité kolik kilometrů člověk ujede, ale kolik toho uvidí. A my jsme viděli mnoho.

Odkaz na celou trasu: https://mapy.cz/s/3qIoZ