Akce Bílý kámen – průjezd vojenským újezdem Libavá a údolím Bystřice
1. květen je jediným dnem v roce, kdy je možno navštívit vojenský újezd Libavá, aniž byste dostali pokutu, kulku mezi lopatky nebo vás někdo musel nahánět bevepéčkem. Akce je pojmenována Bílý kámen a je pořádaná pravidelně od roku 1994.
V jihozápadních svazích, nedaleko zaniklých obcí Jestřabí a Varhošť, lidé těžili kámen po staletích. V nejvyšším bodě prastarého lomu vyčnívá skalisko – hanácké přírodní stonehenge. Obyvatelé Hané si totiž všimli, že v den letního slunovratu – 21. června – dosahuje slunce při východu největší severní odchylky od skutečného východního směru a vychází přesně nad tímto skaliskem. Už v minulosti se stalo toto místo oblíbeným cílem pro společné výlety obyvatel z přilehlých obcí a měst. Návštěvnici natírali skalisko vápnem, aby dosáhli co nejlepší viditelnosti z dáli. Údajně šlo spatřit kámen za dobré viditelnosti až z Brna. Takto vznikl název Bílý kámen.
Konec výpravám k tomuto vyhlídkovému bodu a do oblasti Oderských vrchů zapříčinil vznik výcvikového prostoru Libavá v padesátých letech. Tradice jarních pochodů na Bílý kámen však nebyla zapomenuta a přetrvávala v paměti starších obyvatel. Po odchodu sovětské posádky počátkem devadesátých let se tito lidé ozývali čím dál víc. Naštěstí se dokázali domluvit obě strany – velení libavské posádky společně s velitelem 2. armádního sboru a radní z Velké Bystřice. V roce 1994 byl zpřístupněn nejen Bílý kámen, ale některé částí vojenského újezdu. Podniknout návštěvu můžete nejen pěšky, ale i na kole nebo autobusem. Dnes tvoří 90% návštěvníků cyklisté. A není se čemu divit – jak lépe totiž prozkoumat rozlehlé oblasti újezdu. Vytyčené trasy jsou vedeny po asfaltových silnicích.
S rozlohou 227 km2 se jedná o druhý největší vojenský prostor v České republice, ve kterém během celého roku probíhá intenzivní vojenský výcvik. Po druhé světové byl na základě rozhodnutí Československé vlády zřízen 17. září 1946 Vojenský výcvikový prostor Libavá. Jeho správním střediskem se stalo Město Libavá. Do prostoru bylo začleněno celkem 24 obcí a osad. Obyvatelé obcí byli vesměs německého původu. Před válkou činilo 98% německé obyvatelstvo. V roce 1938 byla celá oblast připojena na základě Mnichovské dohody k Německu jako součást Sudetské župy až do roku 1945. V souladu se závěry Postupimské konference byli koncem 40. let vystěhování do Německa a Rakouska. Během fungování vojenského újezdu byly postupně opuštěné vesnice zdemolovány včetně historických památek – kostely, kapličky, selské usedlosti, větrné (bylo jich až 24) i vodní mlýny. Jediným dochovaným větrným mlýnem je ten ve Městě Libavá.
O lesy a krajinu se v tomto vojenském prostoru starají Vojenské lesy a statky ČR, divize Lipník nad Bečvou. Geograficky patří Vojenský újezd Libavá k předhůří Nízkého Jeseníku, zvaného Oderské vrchy. Jeho hlavní část tvoří zvlněná náhorní plošina ve výšce okolo 600 metrů, spadající jižními svahy k širokému údolí řeky Bečvy. Tyto svahy jsou většinou porostlé listnatými lesy s převahou buku. Velmi přínosná je myslivost. Nejvýznamnější je zvěř jelení, která dosahuje nejlepší kvality v České republice. Tato kvalita je dána genetickým základem a ideálními životním prostředím – střídaní lesů s pastvinami a výcvikovými plochami. Celý vojenský újezd patří do celoevropské soustavy Natura 2000 – ptačí oblast Libavá. Vyskytuje se zde chřástal polní a tetřívek obecný. Díky výcvikové ploše vznikla ojedinělá krajina, která je minimálně ovlivněná civilizačními vlivy.
Jak jsem to pojal já
Je třeba upozornit, že po vojenském újezdě se nemůžete vydat, kde vás napadne. Povoleno je jezdit či jít jen po vytyčených trasách. A před tím, než vstoupíte dovnitř, musíte zaplatit vstupné (40 kč – 2019). Po zaplacení dostanete pásku přes ruku a mapu areálu se všemi zajímavostmi a povolenými trasami. Jednou z povinností je také mít přilbu, pokud se rozhodnete pro kolo.
Byl jsem tam poprvé před třemi léty. Tehdy jsem projel jen kousek újezdu a stavil jsem se k pramenu Odry. Letmo jsem prostudoval mapy Oderských vrchů a mapu ze stránek pořadatelů. Na mapě jsou vždy vyznačená vstupní místa a můj pohled se upřel na Daskabáty. Auto jsem nechal na začátku obce. Nevěděl jsem pořádně, kde přesně se nachází ono vstupní stanoviště. Nicméně stačilo sledovat skupinky cyklistů, kteří mě nasměrovali. Z Daskabátu jsem měl prvně v plánu vyrazit přímo k bývalé obci Varhošť, ale po zaplacení jsem nějak nevěnoval pozornost směru a vydal jsem se místo doprava doleva za mostem. Nějak jsem toho nelitoval, protože tímto nedopatřením jsem si trasu vylepšil. Z Varhoště jsem nemusel podnikat slepou odbočku k Bílému kameni, ale měl jsem ho přímo na trase. Navíc jsem míjel po cestě několik vojenských střelnic.
Po pěti kilometrech z mírného kopce dolů jsem dorazil ke skládce a vstupnímu stanovišti za obci Mrsklesy. Podle údajů pořadatelů je to nejvytíženější vstup (v průměru tudy projde až 1000 návštěvníků, rok 2018 – přes 1600). Není se čemu divit. Z Mrsklesů vede přímá cesta k Bílému kameni. Za skládkou tedy odbočuji doprava a přidávám se do nekonečna se táhnoucího proudu cyklistů. Vypadá to jako při Tour de France, jen nikde nikdo nespěchá, protože svádí svůj vlastní boj s kopcem. Stoupání začíná kousek za skládkou, a i když jsme „jen“ v Oderských vrších, dává téměř pětikilometrový úsek zabrat. Pro většinu lidí znamená konec utrpení u stánků s pivem a občerstvením. Zde také stoupání končí. Mezi stánky je krátká odbočka k Bílému kameni. Cesta vede přes bývalé pastviny kolem dřevěného kříže, který býval v minulosti kamenný, v jehož barokním podstavci byl vytesán letopočet 1857 a nápis: Oběť lásky (tehdy napsáno Německy). Mezi místními se vyprávělo, že zde spáchal sebevraždu milenecký pár, který zde byl i pohřben. O kousek dál se konečně dostávám k Bílému kameni. Abych pravdu řekl, čekal jsem ho větší a nejsem si úplně jistý, jestli ho opravdu šlo spatřit až z Brna. Ale výhled z něj je opravdu pěkný.
Dál se přesouvám k bývalé obci Jestřábí a od ní k vrcholu Strážisko (675 m). Na vrcholu je navršená několikametrová hrouda, která poskytuje celkem dobrý kruhový výhled do okolí. Ze Strážiska sjíždím k zámečku Bores, který byl vybudován v letech 1930 – 1931 na místě bývalé myslivny. Po 2. světové válce byl zámeček zestátněn a slouží jako ubytovna pro cvičící vojáky. Během akce se v areálu točí pivo a grilují klobásy, takže je zde poměrně živo. Další zaniklou obcí je Velká Střelná. Nutno podotknout, že od Jestřábí po Velkou Střelnou není téměř asfalt, ale kočičí hlavy. Že tady někdy byla ves, zůstal snad už jen zděný památník. Na památníku stojí, že obec měla v roce 1945 380 obytných budov a 550 domácností. Vysídleni byli všichni v roce 1946.
Nad Velkou Střelnou je po levé straně na kopci pozorovatelna a po pravé se rozkládá obrovský tankodrom, kam až oko skoro dohlédne. Když jsem tady byl naposled (rok 2016), cesta k pozorovatelně byla ještě zpřístupněná. Letos byla na přístupové cestě cedule se zákazem vjezdu, kterou navíc hlídali pořadatelé. Cestu k bývalé obci Smilov lemuje několik výstražných cedulí. Po Smilově zůstalo jen několik povalených náhrobních kamenů. V roce 1995 postavili památník v místech, kde býval kostel. Z něj se dozvídám, že založení Smilova se datuje do roku 1260. V roce 1945 zde žilo 700 obyvatel německé národnosti.
Od Smilova je to už jen pořád z kopce a před Městem Libavá opouštím vojenský újezd. Nevím odkud se vzalo najednou tolik lidí, ale náměstí praskalo ve švech. Raději se přesouvám o kousek dál k tomu, kvůli čemu jsem sem zamířil – poslednímu větrnému mlýnu. Jde o mlýn holandského typu, kdy se proti větru natáčela pouze střecha s lopatami. Nikoliv tedy celá stavba jako u jiných typů. Podobný kamenný mlýn stál i ve zmiňovaném Smilově. Neví se přesně, kdy byl postaven, ale s jistotou byl provozován už roku 1875. Objevil se tehdy v mapových listech III. vojenského mapování. Okolo roku 1930 byl mlýn vybaven dieselovým motorem, který ho poháněl i v čase bezvětří. Již v roce 1955 byl mlýn ve špatném technickém stavu. Rekonstrukce se dočkal až v letech 1996 – 1997. Práce byly financovány armádou ČR. Ve mlýně se bohužel nedochovalo žádné vnitřní vybavení kromě oběžného palečnicového kola. Ani lopaty nejsou původní. Jedná se o zkrácené repliky. Po roce 2016, kdy bylo vyňato z vojenského prostoru, je jeho majitelem Město Libavá . Ve mlýně je dnes muzeum s předměty, které byly shromážděny po odsunutých obyvatelích. Naproti mlýnu se nachází jednolodní barokní kostel z let 1662 – 1666.
Návrat zpět údolím Bystřice
Po prohlídce mlýnu opouštím Město Libavá a po hlavní silnici směřuji na Heroltovice. Z této obce podle mapy vede odbočka do údolí řeky Bystřice. Naštěstí si nemusím nic hlídat, protože je vše velmi dobře označeno pořadateli. Cesta vede prudce z kopce přes další zaniklou obec Bělá. O tom, že na těchto místech stala obec, lze zpozorovat mnoho důkazů ve formě obvodových zdí, základů a z cesty jde vidět i sklepní portál.
Dole v údolí se nachází několik budov. Ta po pravé straně patří k líhni pstruhů. Zde se se napojuji na modrou značku. Než však vyrazím dál po směru toku Bystřičky, dávám si krátkou odbočku na opačnou stranu – ke skalnímu masívu Malý Rabštýn. Výška stěn se pohybuje okolo 30 metrů.
Cesta údolím je většinou po nezpevněných cestách. Častým společníkem je železnice vedoucí celým údolím. Jednou se nadjíždí a pak podjíždí. Jednou je po pravé straně, jindy po levé. Občas se míjí skalní výchozy a celému údolí tak dodávají divočejší ráz.
U rozcestí Smilov – u zšt se nabízí zajímavá alternativa cesty. Klasická cyklotrasa s modrou značkou se stáčejí doprava do kopce a následně pak traverzují ve svazích nad Bystřicí. Takhle jsem toto údolí projížděl před pár léty. Takže jsem se rozhodl pro variantu B – jet přímo podél Bystřice přes brody (trasa se jmenuje MTB Brody). První brod jsem minul přes kamenný most. U toho druhého jsem zjistil, že nemám šanci ho přejet. Lidé, kteří to přede mnou zkoušeli, skončili ve vodě. Ti ostatní si raději zuli boty a přešli ho boso – tedy i já. Následovali ještě další dva. Na trase jsou celkem čtyři. Kdyby byla nižší hladina, tak se dají určitě přejet.
Kousek za posledním brodem je už asfaltová silnice. Přesun údolím je poněkud rychlejší. Charakter údolí se také mění. Zprvu se projíždí chatovou oblastí a následně obcemi Hrubá Voda, Hlubočky a Mariánské Údolí, ve kterém přejíždím naposled přes železnici a dávám se na Mrsklesy. Kdybych tehdy začínal v Mrsklesích, měl bych to něco kratší. Do Daskabátu musím ještě přes Přáslavice a pak kousek po cyklotrase podél cesty. Protože jsem to nijak zvlášť neplánoval a nepočítal, měl okruh nečekaných 60 kilometrů. Nicméně se mi nezdál obtížný. Nejtěžším úsekem byl výšlap od Mrskles po Bílý kámen. Podobný úsek se na trase už nevyskytoval. Takže jsem projel napříč celým újezdem a znovu si připomněl, jak úžasné je údolí Bystřice.
Odkaz na akci Bílý kámen: http://bilykamen-libava.cz/
Odkaz na stránku zabývající se zaniklými obcemi Libavy: https://www.lubavia.cz/akce