Napůl zvládnutý Karbunkulový hřeben

V roce 2019 jsem na Vysoké Tatry neměl štěstí. Vždy naše plány přerušilo počasí. A tak sešlo z přelezu celé Orlí stezky v Polsku nebo výstup na Gerlach. O víkendu 21. – 22. 9. bylo krásně. Jenže ukázky z web kamery z Lomnického štítu vypadaly hrozivě. Všude samý sníh a zábradlí bylo celé zledovatělé. Tak zase nic. V sobotu večer mi na poslední chvíli zavolal Lukáš. Prý to vypadá dobře a sobotní slunce téměř všechen sníh roztopilo. A tak jsme oprášili starší plán na Karbunkulový hřeben (neboli rubínový).

Cesta tam nám zabrala okolo 3,5 hodiny. Nahodili jsme batohy a nasadili jsme pekelné tempo. Takové, že okolní krajina byla rozmazána a ani jsem nestíhal počítat, kolik turistů jsme předběhli. Dole u parkoviště na rozcestníku byl uveden čas 2,5 hodiny chůze k Brnčálce (Chatě u Zeleného plesa). My jsme to zvládli za 1,5 hodiny. Bez potlesku jsme prošli kolem chaty a zamířili jsme chodníkem v kosodřevině směrem na Jahňačí štít. V mírné zatáčce za malým plesem jsme se stočili doleva do sedla pod Jastrabou vežou. Během stoupání nás čekalo nemilé zjištění. Severní svahy byly stále pokryté sněhem. Občas jsme se zabořili po kolena. Výstupová římsa na Jastrabou vežu byla zledovatělá. Byl by to sebevražedný kousek bez maček. Výstupová cesta na Predný Kopiniak vypadala bezpečně. V sedle jsme nasadili přilby a postroj. V dobré náladě jsme se pustili do lezení. Terén byl obtížnosti II – III. Ani stopa po sněhu. Lezlo se tak dobře, že se okolní krajina zase opět začala rozmazávat. V duchu jsem si říkal, že to konečně vyšlo a jestli to tak půjde dál, tak za chvíli máme hřeben přelezený. Užívali jsme si radost z lezení.

Zvrat přišel na Predném Kopiniaku (2250 m). Hřeben dál nabyl podoby žiletky a severní svahy byly celé pokryté sněhem. Co dál? Vytáhnout lano a pustit se do lezení? A co naše sestupová cesta dolů? Nebude také pokrytá sněhem? A máme dost času se pak vrátit? To vše se nám honilo hlavou. Severní svahy byly velmi prudké a uklouznout se zdálo tak jednoduché. Sníh přidával na obtížnosti. I když se nám nechtělo, rozhodli jsme se pro návrat do sedla pod Jastrabou vežou. Pro sestup jsme se k sobě přivázali a během slézaní jsme pohazovali smyce kolem kamenů. Po hodině a půl jsme se dostali zpět do sedla. Následoval sestup po stejné cestě k autu kolem chaty.

Nezvládli jsme tedy celý Karbunkulový hřeben, ale i tak to stálo za to. Už jen za ty výhledy se tam vyplatilo vyrazit. Počasí bylo parádní a trošku jsme si i zalezli. Měl jsem na paměti, že ustoupit je někdy výhra. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom se vydali dál. Tak někdy příště!