Dina Štěrbová – Z matematičky horolezkyní

Naplnění snu prvních žen o výstupu na nejvyšší vrcholy světa předcházelo obrovské úsilí, odvaha a cílevědomost.  Ani jedna z těchto vlastností nechyběla Dině Štěrbové, která se musela vypořádat také s nepřejícností mužských horolezeckých kolegů i zlovůli komunistického režimu. Přes všechny překážky, kterým čelila se dokázala zapsat do historie jako jedna z nejvýznamnějších postav ženského výškového horolezectví. Povedlo se jí jako první ženě na světě vystoupit na dva osmitisícové vrcholy a uskutečnit prvovýstup na Čo Oju (8 201 m). Svým prvovýstupem posunula i československý výškový rekord. Absolvovala početné výstupy ve Vysokých Tatrách, Alpách a v dalších evropských pohořích. Účastnila se expedic v Pamíru, v Himaláji a také v Karákoramu.

Dina Štěrbová, rozená Margita Shochmannová, se narodila v Bratislavě 22. dubna 1940.  Svou vášeň pro hory začala objevovat ve čtrnácti letech, kdy se s kamarádkou vydaly na výlet do Tater. Nebály se obejít hlídače a spolu načerno vylézt na Gerlachovský štít. Následně vstoupila do oddílu, prošla klasickým výcvikem. Horolezecké zkušenosti získávala na malokarpatských stěnách a v Tatrách, kde absolvovala na 300 výstupů. Mezitím začala studovat matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. V prvním ročníku studia na ni zapůsobil pokus francouzských horolezkyň Claude Kogan a Claudine van der Straten vylézt na Čo Oju. Tento pokus o překonání hory byl však neúspěšný a obě Francouzsky stál život. Od roku 1964 začala Dina přednášet matematiku na katedře algebry a geometrie Univerzity Palackého v Olomouci. Na této škole se seznámila se svým budoucím manželem ekologem, zoologem, profesorem Otakarem Štěrbou, po jehož boku se zúčastnila mnoha expedic, a to nejen lezeckých.  Mnohá společná dobrodružství prožili i poté, co se jim narodil syn Michal. Jedním z takových dobrodružství byla i první větší výprava Indus-Haramosh, které se měla možnost Dina Štěrbová účastnit v roce 1970. Otakar Štěrba pod záštitou Univerzity Palackého zorganizoval československou expedici do Karakoramu na horu Mani Peak v horské skupině Haramosh. Vétřieskou a rumunským džípem se všichni účastnici dopravili přes Sovětský svaz a blízkovýchodní země Asie. Museli projet i nově budovanou cestou v kaňonu řeky Indus, která vedla přímo do Karakoramu. Silnice byla velice nebezpečná, jelikož zde probíhal odstřel skal.

Byla přesvědčená, že asijské hory jsou pro ni to pravé a nadšeně přemýšlela nad dalšími expedicemi.  Bohužel politická atmosféra v Československu začala klesat ke dnu. V roce 1970 byla na dlouhou dobu poslední možnost dostat se za hranice. Horolezectví se v tuto dobu stalo druhořadým sportem, což mělo za následek snížený počet výprav, v kterých často jezdívali menší skupiny mužských horolezců anebo věrní soudruzi. Největší výhodou komunistických expedic bylo financování, které plynulo ze státního rozpočtu. Mezi nechtěné účastníky patřili krom lezců nesouhlasících s režimem i ženy. Jednalo se o zoufalou situaci. Dina Štěrbová mohla pouze přihlížet, jak se například v Polsku nebo v jiných částech světa tvoří celé ženské expedice. I přesto zvládla zdolat v roce 1976 Pik Lenina nebo Štít Korženěvského.

Po dlouhém boji s komunistickými funkcionáři se jí spolu s Martou Melzochovou povedlo odjet na sovětský Pamír. Bohužel ani tyto zkušenosti nedokázaly Dinu přiblížit k vysněné Himaláji. Teprve roku 1977 dostaly na devizová příslib možnost vycestovat do kapitalistické země. K velkému údivů všech si jako cílovou destinaci vybraly ortodoxně muslimský Afganistán. Cesta ovšem nedopadla podle plánu. V sedle Sibar Pass došlo k přepadení nákladního auta bandity.  Marta byla postřelena do nohy a nezbývalo ji než zůstat v Kábulu. Dina se vypravila sama do Hindukúše, kde se ji za 11 dní sólovým výstupem povedlo dosáhnout vrcholu Nošak (7495 m). Návrat do Československa byl ovšem neradostný. Svaz tělovýchovy a mládeže shledal, že tento úspěch nebyl v souladu s regulemi, a proto měla Dina Štěrbová být vyloučena z horolezeckého svazu. Naštěstí se tak nestalo a roku 1980 mohla zorganizovat další ženskou výpravu, jejímž cílem byla hora Manáslu (8163 m).  Velkou část nákladů na výpravu si účastnice hradily samy. Dolary získávaly na černém trhu. Otázku vybavení řešily doma před šicím strojem. Takto si vyrobily spací pytle i výškové oblečení. Bohužel výprava nedosáhla kvůli špatnému počasí vysněného vrcholu. Na poslední chvíli se proto rozhodly pro Manáslu North (7157 m)

V Nepálu se Dina seznamuje s českou emigrantkou Věrou Komárkovou, která vedla na Daulághirí (8167m) americkou ženskou výpravu. Od této doby byly spolu v kontaktu a začaly plánovat expedici do Nepálu. V roce 1983 Věra podala žádost o povolení na výstup na Čo Oju. Povolení získaly a Dina Štěrbová se na pozvání Amerického alpského klubu mohla účastnit výpravy pod podmínkou, že si pobyt bude hradit celý sama. Dina si musela po domluvě s Věrou uhradit letenku, zabezpečit 1000 m fixních lan, stany, skoby do ledu a sušenou stravu, kterou si vyráběla sama doma a za pomocí kolegů v Ústavu sér a očkovacích látek lyofilizovala. Dalším úkolem bylo ušít 40 spacáků, které šila po nocích ve sklepě. Optimisticky ušila dalších 20 spacáků pro případnou další expedici.

Proč vlastně vybraly Čo Oju? Kromě toho, že Dina Štěrbová obdivovala výpravu Francouzek, byla hlavní motivací pro obě vybrat vrchol na němž žádná žena zatím nestála. Druhořadou motivací byl fakt, že do roku 1983 zdolalo horu dvěma výstupovými cestami pouze pět výprav z 19.

Dinu čekala náročná cesta do Nepálu. Nejdříve se letecky přepravila do Hanoje, poté do Bangkoku a až následně do Káthmándú. Ve Vietnamu musela sehnat na černém trhu speciální značku cigaret, aby si mohla zaplatit letenku. Dalším problémem byly zavazadla. Jelikož neměla na zaplacení nadváhy, musela svůj obří 80 kilový náklad přepašovat do letadla za pomoci dvou Japonských cestujících, kteří si do aktovek vzali pár kusů horolezeckého vybavení. V Bangkoku se setkala s Věrou Komárkovou a výprava mohla pokračovat směr Nepál. Zde si najmuli legendárního Šerpu Ang Ritu a Nurbu. 5. dubna dorazila výprava devíti nosičů, dvou Šerpů a horolezkyň do základního tábora, který ležel v suťové terase Kadjungnad ledovcem Nangpai. První výškový tábor založili ve čtyřech bez nosičů ve výšce 6700 m. Druhý výškový tábor byl založen ve výšce 7100 m. Odtud se také rozhodli pro vrcholový útok. První pokus nebyl úspěšný. Lezci byli pomalí a museli se vrátit. Druhý pokus zhatilo špatné počasí. Nakonec se rozhodli založit tábor ve výšce 7600 m, kde strávili noc před vrcholovým útokem. Ve tři hodiny ráno se skupina začala chystat. Po páté hodině nadešel čas vyjít vzhůru.  Museli překonávat dva těžší úseky. Prvním z nich byla čtyřiceti metrová skalnatá bariéra, která protínala celý sráz. Další komplikací bylo sněžné pole ve výšce 8000 m. V této výšce také obě ženy počítaly s použitím kyslíkových lahví. Dině Štěrbové však kyslík vydržel sotva 10 minut. V té minutě, kdy jí došel kyslík, se jí zatočila hlava a zčernal svět. Naštěstí se vzpamatovala a mohla pokračovat dál. Po této události šlo vše podle plánu. Expedice dosáhla vrcholu dne 13. května 1984.

Čo Oju nebyla zdaleka poslední.  Ačkoliv neměla povolení pro výstup v roce 1988, tak se účastnila výpravy na Gašerbrum II (8035 m) vedenou Robertem Gálfym. Dina nepovolenku a nesouhlas vedoucího vyřešila po svém. Dokázala přemluvit francouzskou výpravu a pakistánské styčné důstojníky, kteří si ovšem určili podmínku, že se expedice budou účastnit také. Vrcholu dosáhla rakouskou cestou spolu s Lívií Klembarovou. Jednalo se o první československý výstup. V letech 1991-1992 se snažila zdolat neúspěšně Mount Everest (8849 m). Roku 1994 byla vedoucí tragické výpravy na Broad Peak (8051 m), při níž zahynul na plicní edém B. Bílek a A. Himer, se kterým se utrhla převěj. Poslední pokus o zdolání osmitisícovky byla expedice na Nanga Parbat (8126 m).

Po roce 2006 začala Dina spolupracovat s humanitární organizací Czech Hospital, která se snaží v pakistánských vysokohorských vesnicích zlepšit životní situaci místních obyvatel. V rámci projektu provozuje s horolezcem Vitězslavem Dokoupilem horskou nemocnici ve vesnici Arandu. Za tuto činnost získala v roce 2017 od pakistánského prezidenta jedno z nejvyšších vyznamenání Hvězda za službu (Sitara-e-Khidmat). V současné době šíří své poutavé příběhy a zkušenosti ve svých knihách, ke kterým patří například Čo Oju – tyrkysová hora, Svět Himaláje, Touhy a úděl: první ženy na osmitisícovkách.