Pátek, 23 února, 2024
Svět

Západní stěnou Aniće kuk cestou Mosoraški

Podle legendy se prý podařilo tuto cestu přelézt pomocí šňůr na prádlo a několika vlastnoručně vyrobených skob.

Za vstupem do národního parku Paklenica u Starigradu začíná kaňon zvaný Velika Paklenica s délkou přibližně deset kilometrů. První kilometr a půl kaňonu tvoří asfaltová cesta zakončená parkovištěm. Pokud se vydáte od začátku nebo až z kempu ze Starigradu pěšky, tak určitě budete nedočkavě vyhlížet mohutné vápencově stěny z úvodní asfaltky. Marně. Ty se ukážou až právě od zmíněného parkoviště. Za ním nabývá pojem kaňon svého významu. Úvodní pasáž je vcelku rušným místem, neboť po levé i pravé straně stěn vedou desítky horolezeckých sportovních cest. Některé jsou dokonce i vícedélky. I nás toto místo zadrželo a to z toho důvodu, abychom si osahali místní materiál. Po přelezení několika cest mi v hlavě vyvstala otázka, jak vlastně vypadá ona stěna Aniće kuk. Lukáš, který v údolí lezl již před tím a cesta Mosoraški byla jeho nápad, věděl tedy, do čeho jde. Vždy jsem horské vícedélky podrobně studoval, ale v tomto případě jsem se prostě chtěl nechat překvapit. Podle obrázků ta stěna nevypadala přece tak velká.

Pohled na ústí Velike Paklenice. Ideální čas na návštěvu je mimo sezónu – v květnu nebo v říjnu.

Po překonání několika serpentin v lese se onen obr vyjevil. Z ničeho nic, jen tak bez žádných skalních předstupňů a teras, přede mnou trčela západní stěna Aniće kuk. Její úpatí po celé délce lemují v porovnání s tou masou miniaturní stromy, které stojí přesně tak, jako kdyby narazily do zdi. Za nimi se rozkládá téměř 350 metrů vysoká vápencová vertikála. Nějakou tu dobu jsem jen stál a skenoval očima ten kolos. V té obrovské mase jsem těžko hledal naplánovanou cestu Mosoraški, dokonce i podle obrázků jsem byl zmatený, kudy vlastně vede. V ten den jsem už nic jiného neměl v hlavě, než onu stěnu.

Západní stěna Aniće kuk vynořující se najednou z údolí.
Pohled ze severní strany na vrchol Aniće kuk během sestupu dolů po stezce zpět do údolí.
Výhled na stěnu Aniće kuk směrem od jeskyně Manita peć.

Klíčová je délka za VI+/VII-

Snahy přelézt stěnu Aniće kuk sahají do roku 1938, kdy se o to pokusil Dragutin Brahm. Tento pokus o prvovýstup skončil tragicky. O dva roky později se podařilo dvěma chorvatským horolezcům jeho naplánovanou cestu přelézt – cesta nese na jeho počest název Cesta Brahma. Oblast Paklenice byla během druhé světové války uzavřená a k obnově horolezectví došlo po roce 1955. V této éře byla vylezena dnes již „mega“ klasika Mosoraški. Autory cesty jsou Boris Kulič a Boris Kambic z oddílu Mosor ze Splitu. Kolem jejich úspěšného přelezu 17. července roku 1957 kolují legendy, že cestu absolvovali pouze se šňůrami na prádlo. My jsme také neměli daleko od šňůr na prádlo. Naše dvě poloviční 60 m lana nebyla o moc tlustější.

Vstali jsme vcelku brzy, abychom nestáli frontu pod stěnou. Cesta Mosoraški je nejlezenější v celé stěně. Odbočka z červené značky k nástupu je označená dřevěnou cedulí. Nějakou chvíli jsme pod stěnou ještě bloudili, nicméně začátek cesty jasný – pokud najdete ze stěny viset velkou karabinu, tak jste správně. Vlevo od tohoto pomníčku se začíná lézt. I přes brzké vstávání jsme se zařadili do fronty. Před námi začínali cestu Poláci a hned za námi se zařadili dvě lezkyně ze Švýcarska.

Ráno v národním parku.

Celá cesta je hodnocená obtížnosti 6a podle francouzské stupnice, což odpovídá VI+/VII- (slovy řečeno za šest a půl) na stupnici UIAA. Setkáte se i s hodnocením 5c (VI) nebo 5c+ (VI+) – hodnocení obtížnosti cesty je vždy individuální záležitostí a dle mého nejvíc sedí VI+ (těžší šestka). Celková délka je 350 metrů, které jsou rozdělené do 9 délek. Počet délek se odvíjí podle toho, jakou strategii použijete. Některé lze spojit v jednu, někteří můžou mít délek i 10. Nutno říct, že obtížnost cesty byla v minulosti o stupeň níž, neboť kvůli velké oblibě je klíčová délka zejména v první čtvrtině již vyklouzaná. Ale nepřišlo mi to nijak zvlášť hrozné.

Všechny délky kromě té klíčové se pohybují v rozmezí od IV+ po V+. Lezení není tedy až tak náročné, nicméně horší je to s orientací. Některé z těchto lehčích délek ubíhají doprava a pod klíčovou délku se traverzuje doleva. Orientaci občas usnadňují nýty, pokud jdou vidět. Co se týče bezpečnosti, tak cesta je vcelku dobře odjištěná – na poměry horské cesty. Nýty bývají od sebe vzdálené cca 5 až 10 metrů (v klíčové délce je to méně) a pokud se chcete cítit bezpečněji, tak sebou určitě sadu friendů a vklíněnců. Spár mezi fixními jisticími body je dostatek a o založení svého jištění není nouze. Jednotlivá stanoviště se vždy skládají ze dvou nýtů, případně z jednoho nýtu a kruhu.

Jednoduché topo, které jakžtakž pomůže s orientací. Důležité je si zapamatovat, že po vylezení několik metrů od druhého stanoviště se nesmíte vydat po úzké rampě doprava. Lukáš tak učinil a nalezl do špatného koutu, ze kterého se horko těžko dostávalo zpět do původního směru cesty. A my jsme si tohle topo otevřeli až poté :D. Velmi užitečnou informací je, která stanoviště lze vynechat.

První délky jsme přeskákali

Ve zkratce zde uvedu jednotlivé délky a postřehy z nich. První délka je 3a (III+) a prostřední pasáž mi přišla určitě o něco těžší, něž udává hodnocení. Od prvního štandu je další délka za 4b (IV+) jasná – přímo nahoru za nosem mezi dva výčnělky, kde se nachází další stanoviště. Příjemná délka s mnoha možnostmi založení vlastního jištění do spár. Ze druhého stanoviště následuje 4b (IV+) a špatně se orientuje, kam dál. Je třeba kousek vylézt malým koutem na malou rampu, kde to Lukáše svedlo doprava (viz obr. výše). Kout v vpravo je jednak obtížný, ale hlavně se pak nebezpečně traverzuje po plotně bez jištění zpět. Jakožto druholezec jsem tuto variantu také musel absolvovat kvůli jištění v koutě a opravdu nic příjemného. Rampu je tedy nutné ignorovat a lézt dál nahoru a pomalu směřovat stěnkami doprava ke stanovišti.

Čtvrtá délka za 4a (IV) celou dobu ubíhá stěnou vpravo. Naštěstí je po celou dobu vidět od nýtu k nýtu – štand na konci není moc prostorný a je vzdušný. Pátá délka za 4b (IV+) začíná cca 4 metry vysokým koutem, za kterým opět cesta směřuje vpravo a do stěnky se spárami – podle nákresu výše se zdá, že odlez doprava je krátký. Nicméně mě to přišlo docela dlouhé a ne úplně zřetelné, kam vlastně lézt. I nýty jsou dost poskrovnu a určitě není od věci si založit své jištění. Šestá délka v pořadí za 4a (IV+) je již v pohodě a ze stanoviště směřuje nahoru pod výraznou kolmou stěnu, pod kterou se cesta stáčí doleva. Po několika metrech se nachází stanoviště – lze ho vynechat a pokračovat asi 10 metrů dlouhým traverzem pod převis ke stanovišti pod klíčovou délkou.

Nutno zmínit, že po traverz jsme všechny délky doslova přelítli. Dalo se lézt vcelku rychle, ale hlavně se na nás neustále tlačily holky ze Švýcarska. Lukáš poté konstatoval, že si to po traverz kvůli tomu moc neužil. A já vlastně také ne.

Z červené značky vedou pod stěnu ukazatele. Zde je cesta hodnocená po starému jako 5c.
Obrovská karabina, sloužící jako dobrý orientační bod – cesta Mosoraški začíná několik metrů vlevo od ní.
Výhled od nástupu do údolí.
Start první délky.
Pohled ze ze druhého stanoviště na druhou délku. Stromy se pomalu oddalují.
V šesté délce před traverzem pod klíčovou délku. V říjnu je ideální nastoupit do stěny. Teploty jsou tak akorát.

40 metrů není čas na odpočinek

Šestou délku a traverz jsme nakonec nespojili v jednu délku. S Lukášem jsme museli počkat na stanovišti, neboť v klíčové délce vznikla fronta. Čekali jsme, než ji přeleze dvojice před Poláky a následně i oni. Nevím jak dlouho to mohlo trvat, ale než jsem se vydal na traverz, tak mohlo uběhnout i půl hodiny. Samotný traverz není obtížný, ale nepříjemný. Nohama jsem cupital po cca 20 centimetrů široké římse, hrudníkem jsem hladil plotnu a rukama marně plácal po skále a hledal chyt. Navíc se nelze nikde zajistit, až v závěrečném koutku s jedním nýtem. Ze stanoviště se neleze přes převis, ale míjí se doprava vyhlazenou stěnkou cca 5 metrů a poté již čeká zlatý hřeb celé cesty – výrazný kout za VI+.

Lukáš se mi tedy ztratil za převisem a já jen napjatě povoloval lano, které se táhlo do neznáma. Po dlouhém radiovém tichu se z vysílačky ozvalo „zruš“ a poté „jistím“. Poté, co jsem vylez zpod převisu jsem zahlédl, co mě čeká – dobrých 40 metrů dlouhým koutem. A musím říct, že to byl velmi silný zážitek. Celých 40 metrů ani na jediném centimetru daná obtížnost nepolevila. Otestovalo to mou výdrž. Po dolezení na stanoviště jsem se cítil doslova vyplivnutý a nebyl jsem schopen pokračovat hned dál jako prvolezec. K této klíčové délce podoktnu, že pokud síly stačí, tak je dobré se vyhnout stanovišti ve 3/4 délky a dolézt až na příjemnou římsu se stanovištěm. Dobře se tam stojí a odpočívá. Lukášovi jsem oznámil, že ať leze dál a já dolezu poslední délku na vrchol. Aniž by si Lukáš nastudoval topo, lezl další délku za 5a (V+), minul stanoviště z kruhů a na chvíli se mi ztratil z dohledu. Za nějakou dobu se z vysílačky ozvalo: „Jsem na vrcholu!“. Poslední dvě délky lze v pohodě opět sloučit v jednu.

Traverz pod klíčovou délku. Tady už máte pod zadkem dobrých 150 – 200 metrů.
První metry nejtěžší délky. Prvolezec se pak ztratí za převisem a vy jen povolujete lano a čekáte, co se bude dít.
Vylez z pod převisu do nejtěžšího koutu za VI+. Není to o jednom těžkém kroku za VI+, ale o celých 40 metrech těžkých kroků :D. Občas si lze pomoc pravou stěnou, jindy to prostě rvát na sokola.
Pohled ze stanoviště na mě jakožto druholezce.
Pohled na předposlední délku, kterou lze spojit s tou poslední v jednu. Opět lezení koutem, nyní značně lehčím.
Pohled na tým švýcarských lezkyň a na stanoviště za klíčovým koutem – jak jsem psal výše, je ideální vyhnout se v klíčové délce stanoviště ve 3/4 a dolézt až na římsu.
Poslední metry Mosorašek.

Cesta Mosoraški nekončí na vrcholu Aniće kuk, ale západně od něj. Z vrcholu se otevírá výhled na moře a na hřeben Velebitu s vrcholy o 1000 metrů vyšší (Veganski vrch má 1757 metrů). Sestup do údolí se mi zdál už vcelku zdlouhavý a navíc po velmi ostrých kamenech. A co říci závěrem? Absolvovat prostup tak obrovskou stěnou je zážitek. Měl jsem trošku strach, zda semnou zacloumá ona expozice, ale po vystoupání prvních sto metrů přišla aklimatizace a najednou jsem to nevnímal. Údolí a stromy se přestaly vzdalovat a výška mi připadala všude stejná.

Jo a určitě se nezapomeňte zastavit v restauraci U Dinka, ať už navštívíte Paklenici jako lezec nebo pěšák. U piva a dobrého jídla toho stejně všichni nejvíc vylezou a nachodí!

Úspěšně na vrcholu.
Západní stěna Aniće kuk.
Vrchol.
Výhled z vrcholu.
Cestou zpět se slunce konečně opřelo do stěny. Přibližně v polovině snímku probíhá cesta Mosoraški.
Tak ahooj!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *