Krásné, ale zároveň zrádné Pilsko

Pilsko, jehož vrchol se tyčí do nadmořské výšky 1557 metrů, je druhou nejvyšší horou Živeckých a Oravských Beskyd po Babí hoře. Je nepřehlédnutelnou dominantou. Okolní vrcholy přesahuje o 200 až 300 metrů. Přes masív Pilska vede hraniční hřeben mezi Polskem a Slovenskem. Hřeben odděluje povodí Balského a Černého moře. Vrchol však neleží přímo na hraničním hřebeni, ale na jeho jižní větvi na slovenské straně pokračující dál přes vrchol Machy (1479 m) na Oravu. Celý masív je tvořen z magurských pískovců. Ke vzniku názvu se vztahuje několik teorii. Jednou z variant je, že byl převzat z listin z 18. století, kdy byl uváděn jako majitel místních pozemků Piel. Může být také odvozen ze slova „piłowania”, což v překladu znamená kácení. Zajímavou variantou je vznik názvu ze slova opíjet se. Údajně se na vrcholu scházeli oravští zbojníci a hodovali zde.

Pilsko ve svých vrcholových partiích připomíná velkou kopuli. I když je vrchol vcelku plochý a rozlehlý, přístupných míst je pomálu. Je totiž téměř celý zarostlý nepropustnou kosodřevinou. Větší travnatá plocha se nachází kolem vrcholového kříže a potom v nejvyšším bodě hory na polské straně. Poláci si tento bod, kudy prochází hranice, pojmenovali Góra Pięciu Kopców (1534 m) – i přes to, že to hora není. Nejspíš se cítili ochuzení o vrchol Pilska, tak si vytvořili alespoň tento. Pilsko nabízí výhledy na všechny možné strany. Z východu na vás neustále dohlíží Babí hora (1725 m). Dále jsou vidět Živecké Beskydy, Roháče, Vysoké Tatry, Chočské vrchy a snad celá Orava i s přehradou. Vedle dřevěného kříže je kamenný oltář. Každoročně v červenci se zde scházejí obyvatele z obce Mútne na mši svatou.

Necelý 1,5 kilometru severně od vrcholu stojí turistická chata Hala Miziowa v nadmořské výšce 1274 metrů. Je zasazena v malebném prostředí s výhledy na polské Beskydy. Výstavba původní chaty začala v roce 1927 a dokončena byla o tři roky později, v roce 1930. Původní chata byla nahrazena tou nynější až v roce 2003. Nad chatou i pod ní najdeme několik lyžařských vleků a sjezdovek. Vrcholová část spadá pod Přírodní rezervaci Pisko na polské straně od roku 1971 s rozlohou pouhých 15,4 ha. Slovenská rezervace zabírá od roku 1967 809 ha.

Dostupnost

Pilsko je po značených cestách dostupné ze všech světových stran. Ze Slovenska:

• po modré z Oravské Polhory (přesněji od hotelu Biela farma), napojuje se pod vrcholem na zelenou, jedná se o nepřetržité stoupání
• po zelené z Oravské Veselé, taktéž nepřetržité stoupání
• ze sedla Hliny po modré značce – trasa je o něco snažší, protože se začíná v nadmořské výšce 804 metrů, současně vede i červená značka, po které se dá odbočit k Hale Miziowe

Z Polské strany – první tři varianty vedou z Korbielówa:

• žlutá značka vedoucí kolem Haly Miziowe a dále pokračuje úzkým chodníčkem přes kosodřevinu až k hranici, závěrečný úsek hodnotím jako nejpěknější výstupovou trasu na Pilsko
• zelená, která prochází kolem chaty, dál je třeba se napojit na černou nebo žlutou trasu
• kousek po modré, po černé a pak po zelené značce vedoucí opět k chatě, trasa plná výhledů do okolí
• po červené a pak po modré od chaty Rysianka přes vrchol Trzy Kopce (1216 m)
• po zelené značce ze Sopotnie Wielke vedoucí k chatě (možno propojit s návštěvou vodopádu)

Tragédie na Pilsku v roce 1980

Pilsko má na svědomí několik obětí. Tato hora je totiž známá velmi proměnlivým počasím. I já jsem jednou vzdal výstup na vrchol, když se zničeho nic přihnaly černé mraky. Představím vám událost, která je důkazem toho, že žádné hory se nemají podceňovat. Kvůli svým špatným rozhodnutím a nevhodnému vybavení můžete totiž přijít o život i v Beskydech.

22. prosince 1980 přijíždí do Korbielowa skupina 16 mladých a nadějných atletů ze sportovní školy Kalisz. Přesné složení týmu bylo pět dívek ve věku 12 – 14 let a 11 chlapců od 14 do 17 let. Jejich trenérem byl Krzysztof Kisiel. V rámci tréningu se rozhodli 27. prosince zdolat vrchol Pilska za poloviční čas, než se běžně chodí. Jedna z dívek však zůstala na pokoji kvůli špatné náladě. K chatě pod Pilskem dorazili v 11:20. Cesta jim trvala z Korbielówa 1:15. V chatě strávili jen chvíli. Studenti nebyli vzhledem k ročnímu období dobře připraveni na nepříznivé horské podmínky. Na sobě měli lehké větrové bundy, obyčejné tepláky a šli jen v teniskách. Navíc nikdo nenesl ani termosku s teplým čajem. Všichni se na chatě jednohlasně rozhodli zdolat vrchol.

Vrcholu dosáhli krátce po 12:00. V té době bylo na Pilsku víc než jeden metr vcelku ztvrdlého sněhu. Počasí bylo stále relativně dobré. V tento okamžik došlo k osudnému rozhodnutí. Místo, aby se vrátili po svých stopách zpět do chaty, vydali se po hraničním hřebeni do sedla Hlina. Po cestě sešli z hřebene a přešli na československou stranu. Zde narazili na místního ozbrojeného hajného, který je vyhnal zpět. Tvrdil jim, že nejbližší vesnice je vzdálená 7 kilometrů a pokud tam půjdou, chytne je pohraniční stráž. Hrozil jim 24 hodinovou vazbou a tučnou pokutou. Trenér toto riziko nechtěl podstoupit. Skupina se proto otočila a vrátila zpět. Opět stanuli na vrcholu Pilska v 16:00. Tou dobou podle slov trenéra nastalo pravé bílé peklo. Přišla sněhová bouře a svahy Pilska zahalila hustá mlha.

Přichází boj o život

Původní stopy zafoukal vítr a čerstvý sníh. Návrat po nich nebyl možný. Teplota klesla na – 12 °C. Vyrazili dolů s přesvědčením, že jdou zpět do Polska. Po nějaké době narazili na informační tabuli. Titulky na ní ale nebyly v polštině. „Jsme opět v Československu!“ vykřikl vyděšeně trenér. Od této chvíle se odehrávaly ty nejhorší okamžiky. Šestnáctiletý Leszek začal slábnout. Všichni mu pomáhali, hlavně chlapci. Okolo 19. hodiny se zastavili úplně. Chlapec byl naprosto vyčerpán. Položili jej na podestýlku z borovicových větví. Po dvojicích mu třeli a zahřívali ruce, ramena, hruď, nohy a záda. Nic z toho nezabralo. Leszek zemřel před 21. hodinou, nepomohla ani půlhodinová masáž srdce a umělé dýchání. „Udělali jsme vše, co jsme v ten moment mohli pro něj udělat“ vzpomíná trenér Kisiel.

Pokračovali dál a brodili se v hlubokém sněhu. Byli disciplinovaní. Kdykoliv zastavili, zahřívali se, jak jen to šlo. Trenér těm nejstarším moc nedovoloval prorážet cestu sněhem, chtěl jim ušetřit co nejvíce sil. Cestou si zpívali koledy a modlili se. „Za každou cenu nesmíte usnout!“ varoval je trenér a neustále všechny kontroloval. Nicméně během přestávky, po překonání jednoho prudšího úseku do kopce, usnul vyčerpáním ve stoje nejstarší z atletů – sedmnáctiletý Ireneusz. Marně se ho snažili probudit. Ve tři hodiny ráno zeslábl další chlapec jménem Marek Witczak (14 let). Jeho nohy ho odmítly nést dál a také usnul. Jeho kamarád Marek Jerczak vzpomíná: „Cítil se velmi slabý, nějakou dobu jsme ho museli nést. Předtím, než usnul, křičel, že nechce umřít. Poté se psychicky zhroutil trenér. Seděl ve sněhu a plakal, že je vrahem. Říkal, že zůstane a zemře společně s ním. Celá skupina začala protestovat. Je nás 12 a chceme žít! Musíte nás dovést někam do bezpečí! To našeho trenéra vzchopilo. Řekl, že nás povede dál…“.

Před devátou ráno konečně stanuli u první chaty u horské obce Mútne. Neměli vyhráno, protože k obydlím to bylo ještě daleko. V tu dobu pracoval na celnici Józef Bolek. Jeho vnímavost zachránila 13 lidských životů, které od smrti dělily minuty. Šel společně s lesním inženýrem Ludovitem Janiakem údolím Polom. Najednou zahlédl v dáli ve sněhu červenou skvrnu. Lesník pochyboval, že v těchto končinách někdo může být. Bolkovi to však nedalo a vypravil se místo prozkoumat. Nalezl je ve stavu, kdy už nebyli schopni chůze. Na dvakrát je všechny odvezli autem do hájenky. Než dorazila pomoc, stihli uvařit 30 litrů čaje na zahřátí. Nikdo z nich neunikl omrzlinám končetin.

Pátrací akce byla záhajena ještě 27. prosince. Nicméně záchranné složky nepočítaly s tím, že skupina zajde tak daleko na slovenskou stranu. Děti navzdory všemu prokázaly neuvěřitelnou vůli žít. Dalším faktorem bylo, že jakožto atleti měli dobrou fyzickou kondici. Proč tedy zemřeli ti nejstarší a nejsilnější ze skupiny? Protože proráželi cestu sněhem a celou dobu se starali o ty nejmladší a zahřívali je. Dvanáctiletá Małgosia Kowalska vypověděla, že během pochodu dostala horní díl teplákové soupravy právě od nejstaršího Ireneusze. Trenér Krzysztof Kisiel byl po více než dvou letem soudním jednání zproštěn viny.