Cesta do Pyrenejí

Podívat se do Pyrenejí byl nějakou chvíli můj sen. Původně jsem chtěla projít celou GR od pobřeží až na druhou stranu, ale najít si při práci měsíc volno není jen tak. Tak aspoň na těch 14 dní, z toho osm dní pěšky. V konečném důsledku to stačí. Střední část Pyrenejí je ta nejkrásnější a nejzajímavější. Vybrala jsem cestu od údolí Aneto až do Ordesy, jako třešnička na dortu v podobě neuvěřitelného kaňonu, kde jsme cestu zakončovali. Přesný popis trasy popíšu v příštím článku. Pyreneje jsou dost náročné a pokud se na něco takového chystáte, je třeba mít v povědomí více aspektů, než jen trasu a náročnost.

Jak se tam dostat?

To je asi první otázka, která tě napadne. Jsou jen dvě možnosti- autem a letadlem. Strávila jsem nekonečně času nad propočítáváním, která možnost vyjde lépe. Vždy budete poměřovat dvě hodnoty- cenu a efektivitu. Ve zkratce, dojet do Pyrenejí autem stojí až neuvěřitelně moc peněz plus je to nějakých 20 hodin, takže strávíte dva dny na cestě. Doletět do Španělska letadlem je levné a komfortní, ale dostat se pak na začátek trasy je obrovská osina v zadku a levné to taky zrovna není i když je to veřejná doprava. V konečném důsledku ani neušetříte vzácný čas, protože autobusy běžně jezdí jen 2x denně a může se stát, že někde zůstanete trčet několik hodin, klidně i přes noc. Můžete zvážit i stopování, ale z mé zkušenosti Španělé nezastavují. Nejsou zvyklí a neumí moc anglicky a stopařům jednoduše nedůvěřují. Můžete mít štěstí a nebo to může trvat několik hodin, než vás někdo nabere. Plus to chce dávku štěstí, že pojede tam kam chcete. Další možnost je půjčit auto, ale to pak o moc levněji nevyjde, na to že tam stojí celý týden někde na parkovišti. Ještě je možnost dojet do většího města hromadnou a taxíkem do hor, jen taxíky jedoucí do hor mají ,,horskou,, a dražší taxu a vyjde to zase na pár tisíc jedna cesta.

S přítelem jsme si po zvážení všech aspektů nakonec vybrali cestu autem. Zavřeli jsme všechny oči nad tím, že to je ta nejdražší možnost, ale na druhou stranu pro nás ta nejkomfortnější… pokud pomineme dva dny v autě. Jde o to, že auto uveze všechno, naproti tomu letecky musíte hodně uvažovat o tom co si vezmete. Chtěli jsme strávit týden v horách a pak si užívat pár dní luxusu někde v hotelu na pláži a pak si dát pěkný roadtrip napříč Evropou zpátky domů.

Cesta autem

2000 km, 20 hodin, Jeseník-Praha-Německo a celá Francie. Nabalili jsme jídlo, střešní sprchu, matrace, batohy na přechod, kufříček do hotelu ať se aspoň trochu cítíme jako lidi a vyrazili. Asi tušíte, že Praha je hned ten první problém, ale co! S tím se musí počítat. Někde ve Francii asi ve 2 ráno jsme pár kilometrů od dálnice umřeli na poli, abychom ráno s východem slunce urazili další stovky kilometrů. Ve Francii bych opravdu doporučovala, pokud potřebujete přespat na cestě, sjet z dálnice a spát na místě, kde o vás nikdo nebude moc vědět. Přes Francii jsem přejížděla už několikrát a je to země, ve které se v celé Evropě cítím nejméně bezpečně. Nikdy se mi nic nepřihodilo, možná právě z důvodu obezřetnosti a předvídání, soudím jen z množství rozbitého skla na odpočívadlech a kolik aut jezdí bez zadního okénka. A to je jen jeden francouzký problém. Ten další jsou nesmyslné poplatky za dálnice. Každý kus dálnice patří jiné společnosti, takže v konečnem důsledku přejíždíte přes několik mýtných bran a zaplatíte tak tisíce jen za dálnice. Posední francouzký problém jsou samotní frantíci jako řidiči…dejte si na ně pozor, jejich myšlenkové pochody se nedají předpovídat. Nemluvě o tom, že o prázdninách je dálnice kolem pobřeží jedná velká kolona.

A jsme tam! Jenže jak zpátky?

Auto jsme nechali u informačního centra v Anetu. Bylo tam malé parkoviště, kus od hlavní cesty. https://mapy.cz/s/nedehuhabo Pokecali jsme s místním Strážcem parku Javim, čti Chavi. Španělé mají tak krásné jména. Vyměnili si kontakty a měli jsme aspoň nějakou jistotu, že je naše auto v bezpečí. Přešli hory (o tom zase příště) a ocitli se o 150 kilometrů dál v Torle Ordese. Krásné historické město, ze kterého jede autobus 2x denně a to ani nikam významně daleko. Jakákoli veřejná doprava nepřipadala v úvahu. Jednoduše to nebylo možné, cesta by trvala 2-3 dny. Autem jsou to 2 hodinky přímou cestou pod horami zpátky.

Nabízelo se stopovat. Moc nemám zkušenosti. Stopovala jsem snad jen jednou v životě na Hvaru a to jen omylem, protože jsem asi vypadala moc zoufale. Ale zkusili jsme to. Byli jsme plní optimizmu, to přece nebude problém…no nebyl, ale jen do určité vzdálenosti. V Torle jsou na Hitchhikery zvyklí, je tam spousta turistů, kteří potřebují do většího města ideálně do Zaragozy, odkud jede vlak/autobus do Barcelony. Před námi byli dva stopaři, první tam čekal 4 hodiny od rána, druhý měl štěstí a jel hned zachvilku a nám krátce na to zastavil pár v karavanu. Vzali nás jen kousek do dalšího městečka, ale aspoň něco.

Měli jsme štěstí. Přítel zvedl ruku a hned mu zastavilo auto. Byl to hasič, sám na dovolené, ze které se vracel. Vzal nás pořádný kus cesty. Z 2 hodin jízdy nás poposunul o hodinu a půl. A musím říct, že to bylo hodně zajímavé. Lámanou angličtinou a španělštinou pokecat s místním o všem možným. Pak nastal ten problém. Pokud chcete stopovat kdekoli jinde mimo extrémně turistická místa budete mít praděpodobně smůlu. Zkoušeli jsme to několik hodin a věděli jsme, že do večera by bylo fajn se dostat k autu. Byla to poslední půlhodina! Pěšky 8 hodin chůze…už mi to začínalo být i jedno a že prostě půjdem do noci. Jediné na co se těšíte, je být u toho auta. Dokonce v tom městě byla půjčovna kol, tak mě napadlo, že půjčíme kolo a dojedeme na kole. Nakonec jsme od Javiho dostali kontakty na místní taxík a museli jsme jet taxíkem. Cena nás už moc ani nezajímala, už jsme se viděli ,,doma,,. Nakonec to bylo uplně parádní, vezl nás manželský pár. Manželka řidiče uměla pár slov anglicky, jinak jsme povídali španělsky. Vyždímala jsem ze sebe jakoukoli zalost jazyja jakou jsem měla. Učila jsem se španěsky inenzivně asi 3 měsíce a teď několik měsíců španělštinu jen oprašuji. Bez téhle základní znalosti jazyka bychom byli asi úpně ztraceni. V Pyrenejích na angličtinu nenatrefíte, jezdí tam převážně místní na dovolenou a pak pár turistů. Ve zkratce. Cestovat ve Španělsku mimo města a turistické oblasti jinak než autem není vůbec snadné.

Zvládli jsme to! A kolik to všechno vlastně stálo?

I přes to všechno to stálo za to. Komfortu vlastního auta se nic nevyrovná. Dokonce se mi v něm spí lépe, než kdekoli jinde. Noc jsme strávili někdě v divočině a ráno jsme si zašli na pořádnou snídani v nejbližší vesničce. Lyofilizované vajíčka jsem už nemohla ani cítit.

Když bych měla vyčíslit cestu tak za dálniční známky počítejte tak 5-6 tisíc tam i zpět. Většinu necháte ve Francii. Možná, že existuje nějaká online viněta, upřímně jsem se radši nekoukala. Neco mi ale říká, že frantíci určitě neplatí tolik na svých vlastních cestách a jejich roční viněta možná bude levnější než jedna cesta tam a zpět. Naftu si asi dokážete spočítat. Jsou to 4000 km a vzhledem k cenám paliv v zahraničí, žádná pohádka. A už vůbec nezohledňuji amortizaci, radši nad tím ani nepřemýšlet. Leťte prostě letadlem.